26.7.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Úspěch zavazuje. Na to už pánové Sam Hardaker a Henry Binns alias Zero 7 přišli, když plodili následníka vychvalovaného debutu Simple Things. A tak se vlísávají uchu posluchačovu s urputnou snahou opuštěných koťátek. Předou a předou, třou se o nohavice (či ušní bubínky) a upírají na vás nevinná očka, až si je prostě musíte donést domů. Ale to dá rozum, že když si doma toulavé kotě pořádně prohlédnete, o čistokrevného jedince nepůjde.


Zero 7 britský tisk s halasem přirovnává k Massive Attack či Morcheebě. Jenže nahrávky Zero 7 nemají sonické napětí kompozic těch prvních ani popový glanc písniček těch druhých. Tohle down tempo s lehoučkými prvky acid jazzu především konejší. Základnímu duu pomáhá pěkná řádka hostů (ženské i mužské vokály, živé kytary a bicí, dechy), mezi kterými nechybí ani věhlasný producent Nigel Godrich, žádný z nich však nevnese do výsledného zvuku vzruch či nový prvek. Aby nedošlo k nepochopení: When It Falls je sice nepříliš objevná, ale zato velmi příjemná deska. Nekritizuje se tu hudba samotná, jako spíše její škodlivé nadhodnocování. Tohle kotě není šampión výstav, ale snaží se být roztomilé a svoji misku smetánky zaslouží.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06