11.3.2004 | Autor: Jindřich Göth

Švýcarští gentlemani Yello se s novou deskou ohlásili poněkud nečekaně. Ruku na srdce, kdo by od této klasické "osmdesátkové" kapely čekal, že ještě v druhém tisíciletí bude točit nová alba. A ruku na srdce ještě jednou, kdo by od klasické "osmdesátkové" kapely čekal, že její nové album nebude znít zastarale, vyčichle a víceméně trapně? Jak zcestný tento názor je, dokazuje právě tato kolekce.


Yello nemají ani trochu zapotřebí se cpát někam, kam nepatří. Zřejmě i proto jsou jejich nové písničky tak lehoučké a plné ohromného klidu. Tu a tam jimi problesknou rovné beaty, tu zase samba, ale jádrem všeho je snaha po zvukové pestrosti a barevnosti. Album je rozděleno na čtrnáct mikrovesmírů, v nichž pulsuje život, energie a notná dávka osvěžujícího humoru a nadhledu. Yello se nikdy nebrali smrtelně vážně, což jejich hudbu činí do značné míry nadčasovou.


Nemá cenu si nalhávat, že z The Eye bude bůhvíjaký bestseller. Doba už je přece jen někde jinde a na roztomilé elektronické skladbičky pánů Meiera a Blanka si udělá čas nejspíše opravdu věrný příznivec. Ten ovšem rozhodně nebude rozčarován ani nespokojen. Nesmímě totiž zapomenout na jeden z největších kladů kolekce a tím je její poctivost.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/02