16.4.2002 | Autor: Daniel Vojtíšek

Lost Highway/Universal Music (53:41)
Úloha legendárního country psance Willieho Nelsona je na jeho nejnovějším albu The Great Divide redukována, s výjimkou spoluautorství titulní písně, na zpěv, akustickou kytaru a na první pohled na propůjčení jména. Buďme ale trpěliví a poslouchejme až do konce. Zjistíme, že starý Willie je excelentní zpěvák s feelingem, jejž by mu mnohý(á) měl(a) závidět. V jeho podání je kupříkladu Thomasova hodně emocionální balada Won´t Catch Me Cryin´ tak akorát, ač melodieje přímo stvořena k přepínání. Také dvacet let starý hit Cyndi Lauper Time After Time zpívá Nelson hodně uvolněně a s minimální, to jest zdravou dávkou nostalgie.

Hlavními rolemi byla obdařena dvojice Rob Thomas - Mark Serletic (protagonista Matchbox 20 - producent Matchbox 20) spolu s dvorním textařem Eltona Johna Berniem Taupinem. Důležitost se na The Great Divide přikládá i dalším hostům v duetech s Nelsonem (Kid Rock - Last Stand In Open Country, Sheryl Crow - Be There For You Lee Ann Womack - Mendocino County Line a Bonnie Raitt - You Remain).

Ve studiu se asi cítili všichni dobře, ale nepostradatelné osoby jsou jen dvě: Lee Ann Womack a Bonnie Raitt, jejichž těsné "country" vokální harmonie dodávají písničkám, v nichž obě účinkují, to pravé kouzlo. Kid Rock přidává k hodně sentimentální Last Stand In Open Country zbytečnou expresi, kterou tak rádi oželíme u následující Won´t Catch Me Cryin´, jak zmíněno úvodem. Sheryl Crow by klidně mohl nahradit kdokoliv, její hřivna postrádá byť jen stopu po puncu originality.

Opravdovou perlou na dně moře je ovšem stará píseň (1967) nashvilleského autora Mickeyho Newburyho s překrásným názvem Just Dropped In (To See What Condition My Condition Was In) - Jen jsem zaskočil (abych zjistil, v jakém stavu se nachází můj stav). Proti Kristoffersonově verzi na The Austin Sessions je ostřejší a jaksi vážnější, plná vrstvených elektrických kytar; v rockovém aranžmá plně vychutnáme kvality rytmiky Kenny Aronoff (bicí) a Leland Sklar (baskytara).

Při poslechu The Great Divide se samovolně vybavují scény z filmu Dvě esa, kde Nelson byl v roli chyceného zloděje nejprve protihráčem přísného texaského rangera Kristoffersona. Vtipný hajzlík se nakonec stane policajtovým partnerem při řešení tragického případu vražd nezletilých dívek, ale okoření jednotvárný život osamělého otce dvou dcer ohromnou spoustou schválností a groteskních situací. Takový je Nelson i na svém nejnovějším albu: je zcela prost upjatosti a formální "serióznosti", ač témata písní si o takové pojetí říkají. Anitu pověstnou "chlapskou slzu" nenajdeme. Smrtelně vážný je jen v závěrečné You Remain, jako by přemožen silou slov, která prostě nelze odlehčit, protože jsou výrazem citu příliš hlubokého: v kuchyni v kredenci je starý klíč/od dveří, kteréuž nikdy víc nemůžu odemknout/někdy ten klíč svírám hodně pevně/ale co dělat po rozloučení?.

Williemu Nelsonovi je už osmašedesát. Po nepříliš podařené koketerii s blues (Milk Cow Blues), kolekci standardů v instrumentálních verzích (Night And Day) a "rodinném" albu Rainbow Connection sliboval reggae desku. Místo toho nám nadělil moderní středněproudé popové album, které se tváří přesně tak, jaké ve skutečnosti je. Na úrovni.



P.S. Postupujte podle instrukcí v bookletu a nechte se překvapit interaktivním obsahem. Stojí za to. Ke čtení ukázky z Willieho pamětí pořebujete proti běžnému vybavení Windows navíc Acrobat Reader.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/04