26.8.2002 | Autor: Radek Diestler

Geffen/Universal Music (37:07)
Na Weezer se v tuzemsku s oblibou střílí z různých hlavní i úhlů (pamatuji si, že Rock Pop na ně poslal snajpra už v roce 1997). Zde dvé nejobvykleji uváděných hříchů/důvodů: statut jednohitového zázraku (Buddy Holly, jistě ráčíte pamatovat) a věrnost pavučinami ověnčené popgrungeové škatuli.

Nepřipadne mi to dvakrát spravedlivé. Poprask kolem výše zmíněné písně byl dán její kvalitou a dobrou konstelací dobových okolností a myslím, že takové Dope Nose, Keep Fishin' či Possibilities by na jaře 1994 zafungovaly stejně spolehlivě. Cuomo má čich na samozřejmé melodie zakuté do dobře postavených písniček, které naštěstí zbytečně nerozpatlává (čtrnáct kusů za necelých čtyřicet minut). Silnější je v rychlejších tempech, línější polohy mu až zas tak nesvědčí - viz Slob, Space Rock. Jistě, Weezer od svého debutu osvědčují takovou věrnost hudbě svého srdce, že to až zavání zakrnělostí. Případ Bush pak ukazuje, jak neblahé mohou být konce podobných případů, když je autorský potenciál pozvolna vycucán: ale Weezer na Maladroit znějí neopotřebeně a zajisté i zde platí výše řečené.

Weezer vstoupili do nového tisíciletí v pozici solidní firmy, která sice neoslňuje mimořádnými výkony, ale zároveň si udržuje dost slušné renomé na to, aby ji rock'n'rollová konsolidační agentura zařadila mezi perspektivní klienty.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/08