24.7.2004 | Autor: Jaroslav Špulák

Monotématické album Blackieho Lawlesse a jeho W.A.S.P. přináší vzpomínky na dobu, kdy se na rockové scéně hrálo hardrockově nervně a kdy vypjaté vokály snaživých dlouhovlasatců byly víc než extáze po třech minutách práce. Tahle deska je po všech stránkách zastaralá až běda. Produkce zůstala ukotvena v sedmdesátých letech, skladby jsou psány podle jediné omšelé šablony, zpěv v nich balancuje na hranici intonační nejistoty a občas přepadá za ni. Všechno to je trochu science fiction, zastaralý hard rock už vlastně také, zvuk kytar nemohl být nezajímavější, byť hráči na desce jsou profesionálové každým coulem. A vida, sólo... Vydržet tohle poslouchat více než dvacet minut je očistec, nicméně připusťme, že jsou lidé, kteří si to dají i třikrát za sebou. Ať je poselství téhle další mocniny W.A.S.P. jakékoliv, vypovídá pouze to, že kapela pořád existuje. Za víc to bohužel nestojí, trochu jako v domě hrůzy na pouti.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06