9.3.2004 | Autor: Petr Hanzel

Druhému sólovému počinu Vladimíra Václavka se nedá upřít jisté kouzlo. Jakmile se vám dostane do rukou, jeho obal vyzdobený fotkami autorových koček s uhrančivýma očima vám učaruje natolik, že si ho ihned budete chtít pustit. Jak se říká: "Jí se i očima." Načež však zjistíte, že se na desku nejen pěkně kouká, ale že se i příjemně poslouchá.


Druhé Václavkovo album je ještě sólovější, než o deset let starší debut Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj. Tím míním, že se na něm výrazněji promítla autorova povaha. Ačkoliv je Václavek vnímán především jako rocker, jehož elektrická kytara kvílela (či ještě kvílí) v kapelách jako Dunaj či Klar, na této desce se ocitá spíše v poloze blízké jeho společné tvorbě s Ivou Bittovou (Bílé inferno), či skupinou V.R.R.M. Při poslechu Písní nepísní jako byste autora přistihli, kterak si u krbu se zavřenýma očima brnká na kytaru a zpívá jen svým čtyřnohým posluchačům teskné písně o životě a smrti. Intimitu alba podtrhují kromě Václavkových textů křehké lyrické básně autorů jemu blízkých (A. Přidal, B. Reynek, F. G. Lorca). Ve velmi nápaditých a střídmých, ale o to působivějších aranžmá pak dostali prostor muzikanti par excellence, většinou pocházející z pražské jazzové scény (M. Bárta - sax., Jaromír Honzák - basa). Celistvost desky jen mírně narušuje poslední skladba Sedím si. Působí trochu jako neupřímná napodobenina zábavných naivně-infantilních hrátek Ivy Bittové, která je však umí lépe. Pokud však máte rádi křehké hudební dezerty, na této desce si smlsnete.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/02