22.7.2002 | Autor: Radek Diestler

Exile/Polydor/Universal Music (62:07)
Objevoval jsem si Vana Morrisona 'odzadu' a od rozcestí značených cest L. P. 1997 (album Healing Game) kráčel cílevědomě vpřed a přískoky vzad. Odkrývat tvorbu jedince s tak nabitým - nechci úplně říci vyrovnaným, i když přinejmenším od Days Like This z roku 1995 platí i to - katalogem je pro posluchače dar, pro recenzenta peklo. Zvláště, když cestou po proudu času nevidí na zdech napsána znamení úpadku a zkázy.

Down The Road nabízí pohodlný, ale přeci jen trochu nečestný způsob, jak se s ním vypořádat - vzít míru podle referátu o jeho předchůdci(ích) a aplikovat ten střih na aktuální kolekci. Základní stavební kameny Morrisonových alb z posledních let jsou důvěrně známé. Nezaměnitelný vokál, sehraná a bytelná doprovodná sestava s příjemně dřevním zvukem plus jasně definovaný manévrovací prostor vymezený Morrisonovou zálibou v bluesové, jazzové a soulové klasice, jistěže brilantně zvládnuté. Podívejte se do výlohy krámku, který jako by vypadl z Hornbyova spisu Všechny moje lásky; jménana obálkách vinylů tam vystavených hovoří dostatečně výmluvnou řečí. Zasvěcený posluchač, který si k Morrisonovi uvykl chodit pro noblesu a základní jistoty, se od něj žádných naschválů nedočká.

Je to vlastně už bůhvíkolikáté cvičení na téma 'přinést to všechno domů' (i letmý keltský prvek, který si v koncentrovanější formě zřejmě šetří na jindy, zde účasten v příznačně nazvané What Makes The Irish Beat). Tentokrát je, zdá se mi,ve zvuku doprovodného ansámblu a v tempech poněkud usazenější než předešlé Back On Top. Přinejmenším zde absentují odvázanější kusy typu Goin' Down Geneva či Precious Time, jejich možné zrcadlové obrazy v Choppin' Wood či All Works And No Play nemají takový náboj spontánního, úderného hraní. Což ovšem neznamená, že bychom měli diagnostikovat únavový syndrom; těžiště Down All Road leží v klidnějších polohách: viz The Beuty Of The Days Gone By, Steal My Heart Away či Only A Dream, 'Morrisonových písních lásky'.

A tak si říkám: možná, že bych se v očích mladšího čtenářstva učinil důvěryhodnějším, kdybych tohohle pána na sklonku středního věku odvrhl a připojil se k uctívačům zlatého telete r'n'b, hudby to krásných, povahově a možná i nedostatkem vitamínů nepokřivených a zajisté též výtečně osvalených lidí, kteří mají co ukazovat, nebo jak to to dítě plácalo. Ale pochopte: život je krátký a na kraviny není čas.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/07