20.6.2008 | Autor: Ivan Ivanov

Polydor/Universal (49:57)
Jestli někdo v populární muzice může aspirovat na speciální cenu za vytrvalost a za stabilně vysokou kvalitu vlastních desek, tak je to určitě letos jiz třiašedesátiletý irský písničkář Van Morrison. Každý rok s železnou pravidelností vydává novou desku a ti, co jeho tvorbu sledují, dokaží již dopředu odhadnout i to, že krom toho, že deska bude vynikající, i její stylovou orientaci. Morrison totiž čerpá přímo z hudebních žánrových pramenů a s pravidelně střídá alba orientovaná na blues, jazz, či country. A tak logicky po loňské countryové desce Play The Devil následuje parádní bluesový kousek, což je jeho třiatřicáté studiové album. Korunu všemu nasazuje jako vždy Morrisonův teskný hlas, který vás odvádí do útulného klubu a při sklence whisky a voňavém doutníku vám vykládá příbehy o lásce a jiných nevšedních zážitcích postarších pánů. Sem tam se ozve saxofonové, či kytarové sólo podbarvované hamondovými plochami a posluchačské ucho se nechá unášet melancholickou náladou a specifickou atmosférou, kterou desky Vana Morrisona mají. Když dohraje poslední kousek, máte chuť pustit si další jeho desku. Jistota, že se trefíte do stejné nálady je totiž stoprocentní, neboť Morrisonovo muzikanství je jedna dlouhá story na pokračování.

Zlatý hřeb: Don´t Go To Nightclubs Anymore, Soul
Zní to jako: povedená deska od legendy, které můžete vždy důvěřovat

Body: