5.2.2003 | Autor: Petr Korál

Sony Music/Bonton (45:40 & 41:19)
Neckářovo dvojalbum Planetárium (původní vydání 1977) předběhlo dobu nejen svým poměrně uceleným koncepčním pojetím (v tom čase se podobné projekty ještě příliš nenosily ani v cizině). Na zdejší poměry ji předběhlo i zvukově a malinko možná také hudebně. Ota Petřina coby hlavní (byť nikoliv jediný) skladatel a zřejmě i aranžér desky byl tehdy svým způsobem skutečně vizionář a progresivista - tedy při uvědomění si významu oné poznámky svým způsobem... Pozor, to nemyslím nijak sarkasticky, ale právě naopak. V tuzemském hudebním prostoru byl v určitém ohledu opravdu fenomenální osobností, která věděla, jak a kudy jít, aby se ocitla aspoň kousek napřed a přitom vyhověla dobovým 'normám' a nemuselase uchýlit do undergroundu...

Možná i proto působí Planetárium stylově poněkud roztříštěně. Vedle sebe tu stojí - aniž by si však vyloženě rušivě vjížděly do vlasů - hard rock, nastupující artrocková bombastičnost i 'obyčejné', typicky neckářovské písničky. A jako celek už tento program neobstojí zdaleka tak, jako tomu bylo kdysi. Což ovšem v nejmenším neznamená, že se z Planetária nedají 'vyzobnout' úseky, jež mají bez větších problémů co říci i v současné době. Však si nezaujatě, bez generační či jiné xenofobie (týká se mladých posluchačských ročníků) nebo bez obdobně zkreslující nostalgie (týká se pamětníků), poslechněte skladby Pět světelných let, Meteor, Sluneční vítr, Co je to svět, Stroj času, bezmála sabbathovský nářez Klaun a tanečnice, neméně tvrdé Hvězdné nebe nad Atlantidou či píseň Lásko, 3,2,1 Start!

Zato bubblegumovou pitomost Swingující Jupiter si už tenkrát tvůrci alba mohli odpustit...




Body:

Psáno pro: &musiQ 2003/01