5.1.2004 | Autor: Jaroslav Špulák

Sony Music/Bonton (42:20 min.)
UDG mají zajímavý osud. Porotci jarní vyhledávací soutěže Coca-cola Popstar je nejprve přehlédli. Do finále je poslalo hlasování internetových fanoušků a aby to bylo spravedlivé, porota se při posledním koncertu rozhodla, že právě oni letos soutěž vyhrají a vydají album. Dobrý tah. UDG nabízejí velmi povedené dílko, chce to jen se na ně trochu soustředit.
Chce to vyrovnat se s tím, že na české hudební scéně není saxofon obvyklý jen pro zvuk starých Chinaski či Mňágy a Žďorpu. Chce to přijmout skutečnost, že napsat písničku není takové umění, jako napsat skladbu osobitou a přidat k tomu další nové, které se pro zvuk skupiny stanou zcela charakteristické. UDG to tak mají, jejich songy jsou snadno rozpoznatelné. Pro českou hudební scénu je to jev nebývalý.
Podstatnou částí síly UDG a jejich debutového alba jsou texty. Mohly by to být básně, ale takové ambice naštěstí nemají. Zaplaťpánbůh - jsou to hudební texty, takové, které mají obsah, hledají z nepřeberného množství českých slovíček to pravé, nejsou křečovité a nabízejí obraty, při kterých citlivějším běhá po zádech mráz (Hvězdář, Smutné a lehké, Zpěvy deště).
Aby ale nebylo chvály přemnoho, vězme, že UDG mají zpěváka, který svou roli s přehledem zvládá, ale není osobitý. Jen tak se mohlo stát, že hostujícího Richarda Krajča v písni Smutné a lehké sotva kdo pozná a kdyby Matěj Homola z Wohnoutu v Nar-Tech tolik nekvílel, dopadl by stejně. Všichni tři patří k těm, kteří jsou použitelní pro své kapely, ovšem jejich charakter dělají právě ty kapely.
UDG jsou objev. Nejenom pro firmu vyrábějící to pití s bublinkami.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/12