10.1.2002 | Autor: Veronika Schmidtová

Sony Music Bonton (42:45)
Už jsme pozapomněli na chytlavku Dancing In the Moonlight, jež zahltila rádia před dvěma lety. Teď nadešel rozhodující čas pro britskou pětici, jež nedbala autorčiny rady, aby s další deskou počkala tři roky. Popravdě řečeno, Dancing... nemá na Magic Hotel tak nápadného bratříčka; nevadí ale, protože druhá deska zní rozmanitěji než debut Onka's Big Moka. Je soudržnější a autorce cosi napovídá, že se vyvedla.

Nevypadalo to tak po prvním poslechu; autorce se ježily vlasy jak Bartovi Simpsonovi z brr pop klišovité pěny, do níž - stejně jako v případě debutu - zahalila hudební nápady produkce (George Drakoulias, Dave Eringa). Předem měla hrůzu z opakovaného poslechu; ale jak už to v popových pohádkách sem tam bývá, vše se v dobré obrátilo. Zmiňovaná ocenila především mnohotvárný zpěv páně Washbourna a jiskřivé kytary. Některé písničky jsou překrásné, pokud se oprostí od oněch odporných aranžmá a, ruku na srdce, Joe, exhibicionistického, i když vcelku zajímavého klavíru. Kupříkladu Only Desire, fragilní submisivní vyznání slečně u krbu uprostřed noci; Some Kind Of Wonderful, prapůvodem nadupaná rocková pecka uvařená v hrnci od Rolling Stones; Never Forgotten, kde slisovali (asi) milované Jamiroquai, Lennyho Kravitze a jiné sexy rytmy; Lady Let Me Shine, pozdrav papá popu McCartneymu a americkému Texasu v jednom. Atp.

Toploader si, pořád tomu je trochu těžké uvěřit, úspěch zaslouží. Pořád tu sice něco nehraje - jako by někdo 'starší a zkušenější' násilně odkláněl řeku z jejího koryta a nutil jí líný proud namísto lehkého pobublávání -, ale třeba na to jednou tihle sympaťáci přijdou sami.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/12