2.9.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Anti-Epitaph/Maximum Underground obě desky (46:25 / 42:18)
Další potrhlost se zrodila v géniově hlavě - vydání dvou alb v jeden den. Navíc alb nových/nenových, řadových/neřadových. A aby všemu šílenství nebyl konec, minimálně jedno z nich už skalní waitsologové důvěrně znají, byť v odlišné verzi.

Ale popořádku, od konce. Album Alice, zachycující Tomovu hudbu k divadelnímu představení jeho alter ega Roberta Wilsona na téma, spjaté vzdáleně s Carrollovou Alenkou, vychází, pravda, oficiálně poprvé. V pirátské verzi nicméně koluje už nějaký ten pátek. Srovnání obou verzí vychází tak půl na půl: pirátská totiž sice neobsahuje všechny zpívané písně, má však naopak k dobru třináct instrumentálních fragmentů skutečné scénické hudby, nápadité a neméně působivé. Škoda že tyto položky na oficiální verzi chybí - zase by totiž o kousek rozšířily povědomí o skutečném rozsahu Waitsova talentu o ukázky pracovat s jedním silným, byť jednoduchým instrumentálním motivem. Jakáž pomoc...

I Blood Money je původně divadelní hudba, taktéž vniklá z podnětu Roberta Wilsona, tentokrát pro kodaňskou inscenaci avantgardního kusu, inspirovaného Buchnerovým Vojckem. Oproti Alici, inscenované před deseti lety, se jedná o mladší dílo s vročením 2000. To si sice můžeme přečíst i v bookletech, časovou posloupnost nicméně odhalí i začínající waitsovec na první poslech, a to i s vědomím toho, že zejména v Alici Tom poněkud klame tělem. Zařadíme-li si ji totiž do kontextu jeho tvorby na začátku 90. let, zjistíme, že na svou dobu je z velké části prací konzervativnější než bývá u tohoto pána zvykem. Řada oněch neodolatelných ploužáků by se dobře vyjímala už na dávných 'folk-jazzových' albech ze 70. let, tedy dávno před zlomem, vymezeným prvním avantgardistickým albem Swordfishtrombones (1983), natožpak v době dalšího 'alternativního přitvrzení' v podobě Bone Machine. Jen pár kusů (např. Kommienezuspadt, We're All Mad Here) tu připomíná skutečnou dobu vzniku a svým duchem koresponduje s dalším dobovým wilsonovským divadelním projektem Black Rider. Překvapivý je snad jen fakt, že ani jednou na celém albu nezazní kytara - to je v Tomově diskografii skutečné novum.

I když Blood Money působí více v souladu s chronologií Waitsovy tvorby, ani ono přesně neodráží jeho rozpoložení, které bychom očekávali při znalosti posledního 'písničkového' alba Mule Variations (1999). Typická na dřeň oholená bluesová syrovost zde ustupuje do pozadí, projevuje se jen v některých kusech 'kostliveckými' perkusemi (Misery Is The River Of The World, God's Away On Business), vrchu nabývají časté vážnohudební prvky, známé z blackriderovských instrumentálek.

Ačkoliv jde o monotématické projekty, lze bez obav vnímat obě alba jako další běžné položky Waitsovy diskografie. Nepatří určitě k jeho nejlepším (opakuji: jeho), díky četnosti 'waitsovských archetypů' ale nemohou nepotěšit.

Psáno pro: &musiQ 2002/08