4.1.2003 | Autor: Radek Diestler

Warner Bros./Warner Music (48:06)
Brzký padesátník z Gainesville je, řečeno s názvem jedné desky Jana Spáleného, 'průhlednej chlap'. Víte, co od něj čekat a víte, že na vás kulišárnu neušije. Buď se s jeho viděním světa, jistěže starobním a někdy snad příliš sentimentálním, ztotožníte, nebo jej necháte ležet.

A tak jistě nijak nepřekvapím tvrzením, že i The Last DJ, třinácté zastavení Pettyho cesty (křížová jich má čtrnáct, ale nic z toho nevyvozujte), je památníkem amerického tradičního rocku v stylově čistém a lety vybroušeném tvaru. Ostatně ani osoba spoluproducentova (vedle tradiční dvojky hrajících trenérů Petty - Mike Campbell se postavil George Drakoulias) není známkou možných palácových převratů. Oproti střídmé instrumentaci předešlého Echa se Petty tentokrát rozmáchl a stejně jako na své sólovce Wildflowers místy povlékl holý rock'n'rollový peň orchestrální peřinou. Cit pro míru a vyváženost vesměs udržel.

Silnější momenty alba najdete na obou jeho pólech. Na začátek Petty umístil titulní skladbu, rockovější poklonu milovaným Byrds a zároveň hořký lament o nezformátovaných rádiích a stesku po 'posledním lidském hlasu' rozhlasového DJe někde v zapadákově u mexické čáry. Pro Čechy jako dělaná! Pettyho oblíbené téma 'showbusiness zabíjí hudbu', naložené v tu víc, tu méně únosném nálevu nostalgie po minulých časech, rozvíjí i dále: sympaticky v životopise zpopařeného kolegy Money Becomes King, méně v notně těžkopádné Joe, portrétu pána, co 'všechnu hudbu řídí'. Na druhém stojí hezká variace na lehkou notu Lovin' Spoonful, jemně swingující The Man Who Loves Woman, která by mohla běžet pod titulky nějakého Allenova filmu. Z 'písní milostných' zřejmě nejvydařenější, i když hned následující Have Love Will Travel jí zdatně konkuruje.

Jak vidíte, nenechal jsem ležet a víceméně se ztotožnil. Domněle progresivním vstup přísně zapovězen!




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/12