22.8.2002 | Autor: DJ Mobley

Bluebird/RCA Victor/B.M.G. (70:12)
Americký trumpetista Tom Harrell sice ve svých padesáti šesti letech ještě není žádným veteránem, uznání u svých kolegů i posluchačů si však vysloužil především jako schopný a věrný nosič mainstreamové hudební pochodně. I tento typický představitel dnešního hlavního jazzového proudu působil několik let ve skupině altsaxofonisty Phil Woodse a není proto divu, že s ním i s recenzovaným Billem Charlapem sdílí příbuznou estetiku vycházející z bebopového odkazu. Harrell je technicky zdatný trumpetista, ale, stejně jako při poslechu Charlapa a stovek dalších současných jazzových nahrávek čerpajících ze stejné tradice, i v jeho případěje obtížné se zbavit vtíravé otázky, proč poslouchat hudbu, která zní v lepším případě stejně jako jakákoliv hard bopová deska natočená před čtyřiceti lety. Harrell svoji kariéru začínal v orchestru Woodyho Hermana a v sedmdesátých letech si jako člen skupiny pianisty Horace Silvera osvojil hard bopové řemeslo přímo u zdroje. Silverovi je také věnována jeho nové album nahrané živě v newyorském klubu Village Vanguard. Jistěže zjevné nadšení newyorského publika zčásti odpovídá na otázku po smyslu podobné 'památkářské péče' (M.Moulin), v níž se v posledních desetiletích vyžívá většina amerických jazzmenů. Ale neodbytné srovnání s hudbou učitele by pro Harrella nedopadlo moc příznivě. Zatímco nejlepší Silverovy nahrávky překypují energií, atraktivními sóly a pamětihodnými skladbami, pak Harrellův nový opus, při všem respektu k jeho subtilní a často vynalézavé trumpetě, působí i bez srovnáníse 'stříbřenkou' značně muzeálním dojmem. Odvozeně a matně působí nejen zvolený hudební styl, ale bohužel i jeho skladby, přestože místy evidentně plní svoji funkci odrazového můstku pro sólisty a jejich sympatický kolektivní drive. Máte-li rádi 'poctivý akustický jazz', pak je to možná deska pro vás, ostatním doporučuji postoupit o políčko dál.

Psáno pro: &musiQ 2002/08