11.6.2002 | Autor: Radek Diestler

Goldrush/BMG (51:52)
Když něco zkopu, měl bych to umět přiznat. Dnes vidím, že jsem předloňské album Tita L. & jeho čeledi z čeledi slíďáků přecenil (na druhou stranu, to je toho; kol. Dědek o něm nemá ani fuka). Neb Andalucia, to není žádná Little Bitch.

Tito Larriva rekonstruoval svou družinu (věrní panoši Hernandez a Atanasoff po jeho boku setrvali) a vrátil se po vlastních stopách někam mezi první dvě 'Tarantule'. Výsledekmá na rozdíl od Little Bitch daleko blíž do Titty Twisteru, než do studia. A zdá se mi, že v té zdánlivě jednotvárné bažině lo-fi kytar odkazujících na garážový rock 60. let a jednoduchých bicích (u nichž rádi vzpomeneme na účelné maureentuckerovské bum-prásk), nad níž plyne tklivý Larrivův hlas, se převalují i lepší melodie a postupy. Tito & Tarantula nejsou z těch, kteří by vynalézali hity, ale když se album povede, bývá vyrovnané, s výrazným ksichtem a atmosférou. Jako zde. Trvalo mi to sice déle, na první poslech jsem se i dost nudil, ale trpělivost přináší růže.

Nemá smysl vyzdvihovat konkrétní čísla, na to Andalucia drží příliš pohromadě. Možná je škoda, že Larriva nerozvinul jeden ze zajímavých prvků Little Bitch - totiž mexické instrumentace a hudby vůbec.

Pravím tedy, že Andalucia je pěkná muchacha. Přesto u mne seňor Larriva má jeden vrub. Dluží nám totiž návštěvu. Už tři roky.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06