7.3.2004 | Autor: Vojtěch Rynda

Tihle chlapíci se bouří komplikovaně. Na první poslech jejich třetí album (EP Kairos nepočítaje) lítá ode zdi ke zdi, to jest od zuřivých metalových poryvů k napjatě melancholickému bublání, ale při dalších pokusech trpělivý posluchač objeví řadu mezistupňů a zvolna odkrývaných překvapení. Když doplním, že jednotícím prvkem je naléhavost, není třeba chodit pro škatulku daleko: emo core. Největší devizou téhle pětice z Filadelfie jsou vokalisté Mike Shaw a Vadim Taver, kteří svými hrdly běžně drtí, řežou, hladí i dekorují v rámci jednoho tracku, ale to v daném žánru platí téměř za povinnou výbavu. Taver zároveň spolu s Brendanem Ekstromem tvoří nový, čerstvě dorazivší kytarový tandem, jenž se dělí o nabručeně podladěné riffy i složitě rozkládané akordové obrazce. Z toho všeho a hlavně z introspektivních textů je cítit stesk po čemsi minulém, zmizelém, zkrátka prošvihnutém.


Což o to, zní to dobře a zajímavých nápadů na desce najdete hromadu. Problém ale nastává v situaci, kdy se zmíněné poryvy s bubláním střídají dost mechanicky a kdy je člověk po chvíli s to předvídat, co ho kdy čeká. This Day Forward toho hudebně pobrali hodně a snaží se to říct pokud možno všechno najednou, ale složité kompozice ještě nejsou písničky. Největší chválu si podle mě zaslouží One And One a The Breath; příznivci žánru nechť si za zbytek přihodí hvězdičku navrch.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/02