23.7.2004 | Autor: Michal Husák

Hned dvě plnometrážní alba současně přichystali Christofer Johnsson se svou družinou a pokud uvážíme, že je pro Therion běžné vybírat z ohromného množství složené muziky, musel být tvůrčí přetlak tentokrát opravdu obrovský. Znovu nelze než smeknout před důmyslnou kombinací nezaměnitelných riffů, akusticky odlehčené melodičnosti, výpravné atmosférické orchestrace, to vše zabaleno do zvuku, který se už dávno stal trademarkem... Therion jsou zkrátka nezpochybnitelnou stylotvornou institucí orchestrálního symfo metalu. Na druhé straně s každým dalším počinem lépe chápu, proč mnozí na tuto švédskou ikonu pohlížejí s nesmlouvavou kritičností.


Je trochu paradox, že čím hlouběji se Johnsson ponořuje do aranžérských libůstek a čím "vědečtěji" skladby připravuje, čím sofistikovaněji proplétá chóry a vyhrávky, tím povrchněji jeho alba znějí. Kam se ztratila vzrušující síla gigantických přelomových děl Theli či Vovin, na nichž gradovala síla někdejší metalové dravosti, resp. rozkvétala křehká elegance pozdějšího jemnějšího období? Když v úvodní Typhoon zahrozí murmurový vokál, je to víc než co jiného plochá parafráze dávných klenotů. V dalších fázích pak - převážně ve volnějších středních tempech - plynou rozevláté nápěvy, kterým navenek prakticky nic neschází k dokonalosti, jenže by to chtělo nějaké ty peřeje a trochu zpěnit hladinu. Ovšem ani tentokrát nechybí hřejivé momenty. Třeba v závěrečné Feuer Overtüre/Prometheus Entfesselt jednoduše zapomenete, že už jste od Therion asi všechno podstatné slyšeli a necháte se unášet na vlnách.


Uvidíme. Momentálně se nemohu zbavit pocitu, že mág Christofer uvázl v tenatech stereotypu.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06