The Strokes: Room On Fire
12.1.2004 | Autor: Roman Lipčík
RCA/BMG (33:05)
Doba má zvláštní choutky. Vsadím se, že před čtyřmi lety by si The Strokes nikdo nevšiml, stejně jako si prakticky nikdo nevšiml Nirvany na konci 80. let, a ta musela čekat na přesný timing. Pro The Strokes přišel přesycením vyumělkovaně přeprodukovanou hudbou, ať jde o R&B, hip-hop anebo jen běžný konzumní pop. Doba si řekla o protijed prostoty a po ruce byli The Strokes. V roce svého debutu 2001, i letos, kdy přinášejí jeho žhavě očekávané pokračování.
Marketýři je asi poučili, že protijedu ještě nebylo dost, že není třeba cokoli měnit. Proto kvapné rozloučení s producentem Godrichem, který by se asi o posun pokoušel, a povolání z debutu Is This It osvědčeného Gordona Raphaela. Výsledek zní opět, jako by hlavní heslo bylo "s ničím se nepárat", zaplout do studia ráno a do noci tu půlhodinu sfouknout. Opět ty syrové riffy, pochytané ze zašpiněných zpěvníků punku, nové vlny a grunge, opět zastydlý retrozvuk, na němž se moc nerozezná, zda bubeník je živý, nebo automatický, a zda mlátí do škopků nebo do krabice na klobouky, a korunovaný zpěvem jako z telefonního sluchátka. Trocha nonšalance, trocha špíny za nehty, na odiv stavěná instrumentální nedopečenost proti nepopiratelné nápadotvorné vyšperkovanosti, kde co skladba to nápřah na hit. Joj, taková líčená nenásilnost musí stát nelíčeného potu!
Přidejte k tomu lehké okořenění novotami v povolených mezích humoru (kytarová syntetika v singlu 12:51 či vypláznutý jazyk na Jacksonovu Billie Jean v The End Has No End) či experimentu (nečekané zbaladění v Under Control, tu trocha reggae, tu zase funku). Sumárně jde o album šikovně seskládané podle dobové objednávky muzikanty sice s talentem, ale s ještě větší dávkou štěstí, které sedlo na ně, a ne na další z desítek podobně cítících a snažících se formací.
Body:
časopis Rock&Pop 2003/12