6.9.2012 | Autor: Michal Husák

Nervák Billy Corgan už dopředu hlásil, že jestli tato deska nedostane od fanoušků i kritiky odpovídající přijetí, bude jeho poslední. Člověk se tomu (při znalosti jeho egomanství a vtělené potřebě zas a znovu se vracet ze zatracení) už dopředu trochu pochechtával. Oceania ale veškeré posměšky rychle odhání.

Corgan dává zapomenout na rozpačitý vývoj své tvorby, na trochu výstřednické a hůře uchopitelné sólovky i na poslední řadovku vydanou pod značkou Pumpkins Zeitgeist, neboli zbytečně zarputilý a nerudný nářez bez hlubších emotivních vibrací starších počinů.

Znovu zreformoval padlou kapelu a skrze postupně uvolňované písničky v rámci digitálního internetového projektu Teargarden by Kaleidoscope nechal uzrát a vykrystalizovat desku, v jakou jsme od něho snad už ani nedoufali. Žádné zbytečné experimenty, nýbrž vitální a vyvážená kolekce povedených písniček s potřebným nadhledem a lehkostí. Alternativní kytarovka s příchutí devadesátek se šikovně prolíná se syrovějšími výpady i lehčími klávesovými polohami – hlavně ve střední části. Kytary ani syntetika se chvályhodně nepřetlačují, místy probleskuje dokonce znovunalezený optimismus.

Objevného v tom není ani za mák, ale od kapely s takovou historií (míněno v dobrém i v tom horším) si těžko představit v roce 2012 desku, která by potěšila víc než tato.

Zlatý hřeb: Panopticon
Zní to jako: probuzení velkého hráče