28.12.2010 | Autor: Benjamin Slavík

Sony BMG (42:12)
Druhá deska The Script se hodí k jiným věcem než k poslechu, zpívání si a nacvičování tanečků. Je poprockovým, britrockovým klišé z Irska. Jak nějaký žánr, co byl rok dva tři zpátky fresh, je starý jako zvuk Iron Maiden; jak jen výjimeční svalovci stylu mohou dále přežívat. To ale The Script nejsou. Milé písničky (nejklasičtější struktura), milý zvuk (nejjednodušší aranže). Už na debutu v roce 2008 byli nudnou verzí jiné podobné skupiny The Feeling z roku 2006. Nic se nezměnilo. Současnost je jenom zase dál. Ale ta vzdálenost narostla do míry, kdy adekvátní reakcí není shovívavý respekt, ale právo je nerespektovat. Britské publikum – které jejich obě alba poslalo na první místo své komerční hitparády – by podobné uvažování škatulkovalo na odporné trendařství, neuznání konceptu obyčejných, jenž byl kvalitní v roce 1960 a stejný bude v 2060. Psát písničky a rutinně naplňovat dané šablony ale není to samé.

Zlatý hřeb: Nothing
Zní to jako: britská kytarovka bez invence

Body: