25.11.2002 | Autor: Vojtěch Lindaur

Twin Tone/Mute CS všechny (36:40 / 15:10 / 31:06 / 33:23)
Nesnáším hudbu/Má moc not (I Hate Music, 1981)

Někdejší hvězdy newyorské nové vlny Talking Heads nebo Blondie vyprodávaly stadiony a šplhaly po hitparádách, na západním pobřeží drtili Dead Kennedys monotónní a nechutný hard core. Punkovou vlajku pozdvihli 'náhradníci' ze středozápadu, The Replacements z Minneapolis. Jako slušně vychovaní katolíci totiž věděli, že při všem tom hluku a vazbení musí mít píseň melodii. Aniž to tušili, definovali kánon o dekádu později blahořečeného indie rocku. Zpěvák Paul Westerberg, kytarista Bob Stinson, baskytarista Tommy, Bobův mladší bratr, a bubeník Chris Mars.

Debut s šíleným názvem 'Promiň, mami, zapomněl jsem vyhodit smetí' zní jako učebnicový hard core, velice rychlý a přehnaně silácký, osmnáct písní, jakési povinné figury, hrané ovšem s vytříbeným muzikantstvím (tak stylová a přece citlivá(!) kytara se v punku jen tak neslyší) a hlavně: Westerbergova jemná duše, naivně maskovaná pivními kecy, kvičením a řevem.

Tam, kde je to nejvíc slyšet: Shiftless When Idle, Raised In The City.

Mini (osmipísničkové) druhé album je stylově vybroušenější: netrpělivé, vzteklé a překotné stodvacetivteřinové stížnosti, podané ovšem s ohromnou razancí, punková maturita na samé výborné, ano, včetně falešné foukací harmoniky. A pozor, balada! Go.

Tam, kde je to nejvíc slyšet: God Damn Job, Fuck School.

Hootenanny znamená něco jako potlach, besídka a společné zpěvy, v tomto případě ovšem nad ránem s pivem v garáži, kytary přes dráťák. A jak už to při mejdanu chodí, hudba je stylově značně rozostřená. Nesmiřitelné punkové nasazení tu střídají alkoholicky uvolněné bluesové, boogie či rigidní rock'n'rollové polohy. Když mizí noc, bubeník je evidentně unaven, Westerberg zapíná toho automatického a u syntezátoru si otevře srdce: Within Your Reach, jemná delikátní balada, zásadní skladba pro následující album.

Tam, kde je to nejvíc slyšet: Mr. Whirley, Color Me Impressed, Hootenanny.

Kdyby se byli The Replacements tehdy rozpadli, stejně už by měli místo v punkové čítance zajištěno. Jenže oni v roce 1984 teprve opravdu začali: album s beatlesáckým názvem je pro osmdesátá léta tím, čím bylo clashovské London Calling pro první punkovou generaci nebo Seržant pro hippies. Tematicky sevřený, hudebně dospělý, a přitom žánrově velmi rozmanitý celek je asi nejvýstižnějším manifestem té tak izolované 'odpadkové' generace první poloviny osmdesátých let, která bez jakékoli mediální podpory (koho zajímal punk v pionýrské éře videopopu) vyhlásila boj komerční kultuře reprezentované MTV. Westerbergův skladatelský talent se zde projevil naplno: nové skladby mají sice pořád ostré hrany, ale originální melodické návnady mají spíš střední tempo, v němž vyniká 'townshendovská' kytara a především Westerbergův zpěv. Jako kdyby konečně polkl vztek a hrdlo se mu otevřelo i pro jiné než naštvané tóny. Také zvuk je o dost pestřejší: objevuje se dvanáctistrunná kytara, piáno, dokonce i mandolina a taky hosté. V úvodní skladbě I Will Dare hraje sólo na kytaru Peter Buck z R.E.M., kteří v té době měli za sebou teprve debutové album.

Tam, kde je to nejvíc slyšet: I Will Dare, Answering Machine, Favorite Thing, Sixteen Blue.

'Náhradnický' punk v tu chvíli naboural zeď americké tradice víc, než bychom si mysleli. O sedm let později to bylo zřejmé, jenže v časech Nevermind už se na The Replacements jen vzpomínalo, vzpomněl-li si vůbec někdo, vždyť Včerejší smetí už ani nestojí za to vyhazovat. (Treatment Bound, 1983)

Psáno pro: &musiQ 2002/11