22.9.2004 | Autor: Vojtěch Rynda

The Music jsou ti čtyři sotva zletilí kluci z anglického Leedsu, kteří nastoupili současně s vlnou kapel jako The Vines, The Strokes nebo Franz Ferdinand, ale vlastně s nimi nikdy neměli moc společného. Na kruciálním druhém albu je ten rozdíl ještě markantnější.


Všichni zmínění nováčci se rádi hrabou v minulosti. The Music však nezajímá ani retro punk The Strokes, ani bavičství Franz Ferdinand; jsou stadiónová kapela par excellence a jako takovým jim jde hlavně o to, aby jejich muzika vypadala "velce". Taky že v Robertu Harveym mají skutečného plnokrevného rockového zpěváka a v Adamu Nutterovi kytaristu, který dokáže riffovat jako o život.


Je to však rytmika, co na nové desce vykazuje největší posun od debutu. Možná za to může přebasovaná produkce veterána Brendana O'Briena (Stone Temple Pilots, The Black Crowes), který zpěv a kytaru často utápí v dunění diskorytmů ne nepodobných právě těm od Franz Ferdinand. Po několika posleších však vyjde najevo, že v případě The Music jsou opentlené psychedelickými šestistrunnými vyhrávkami a vokální ekvilibristikou. Harvey většinu času zní jako muezzin, jehož hlas se z věže čnící nad masou zvuku rozléhá do šíře a v kombinaci s taneční rytmikou odkazuje až někam k exorcismu Killing Joke. A Nutter sice ani jednou neriffuje tak masivně jako na dřívějším hitu Take The Long Road And Walk It, ale na singlu Freedom Fighters k tomu má zatraceně blízko.


Uprostřed všeho toho dunění (zvlášť Cessation je jako rozjetý vlak) se skrývá pár cajdáků (Fight The Feeling, Open Your Mind), ale obě roviny mají jedno společné: pocit, že jste na open air festivalu a za mamutí stěnou beden právě zapadá Slunce. Protože ať už The Music zrovna hrají rychle nebo pomalu, vždycky se snaží znít jako velká rock'n'rollová kapela. A to se jim daří.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/09