17.9.2004 | Autor: Jaroslav Špulák

Na klubové scéně se švédská pětice ostřílených hudebních kozáků The Hives těší obrovské popularitě. Svezla se s vlnou postgarážových skupin z elity The Strokes či The White Stripes, ovšem zaostává za nimi přinejmenším v nápaditosti.


Nové album Tyrannosaurus Hives je na první poslech velice energické. Na bez vteřiny třicetiminutové ploše je tucet skladeb o délce vždy tak něco přes dvě minuty. Oprášit filozofii Beatles není od věci, jenže Liverpoolští měli co nabídnout. The Hives zkomponovali vypalovačky, které dávají leda tak energii. Pod ní je tuctový nápad tuctově zahraný. Když "tuctově", pak průměrně. Prostě skladby, které Seveřané nabídli, by mohl nabídnout kdokoliv jiný a ještě je lépe zaranžovat. Některým by po této stránce totiž slušel trochu současnější přístup.


Nejcennější devízou The Hives je zpěvák Howli' Pelle Almquist, který svůj hlas věru nešetří a na desce padá do míst, kdy může mít posluchač dojem, že zpívá naposledy. Je jediný tahoun skupiny. Ostatní pořízky ale není schopen nastartovat.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/09