3.6.2004 | Autor: Martin Zoul

Tahle hudba polarizuje názory. Nelze k ní být lhostejný, lze jen naladit se na stejnou vlnu s jejím autorem (neboť The Divine Comedy jsou už výhradně záležitostí Neila Hannona), případně si vykloubit čelist při jejím odzívnutí. Absent Friends je ale deska plná života a nepochopit to znamená neporozumění životu a neschopnost radovat se z maličkostí, které ho utvářejí.


Hannonovy písňové texty jako obvykle umně balancují na tenké hranici mezi univerzální sdělností a naprostou banalitou, jako třeba v nostalgické reminiscenci My Imaginary Friend: jednou si budeme hrát na schovku/a Ben se schová do potoka/abych ho už nikdy neuviděl/zmizí v den, kdy skončí dětství. Podobné je to s hudbou, která poetické obrazy kongeniálně doplňuje (viz náznak country v baladě Freedom Road o těžkém životě řidiče náklaďáku).


The Divine Comedy jsou nejsilnější v beatesovsky přímočarých skladbách, hůř dopadají pokusy o velké umění (pateticky rozbředlá The Wreck Of The Beautiful nebo tak trochu zbytečná instrumentálka Laika's Theme). Zbytek ovšem tvoří základ pro prvotřídní popovou desku, za jejíž autorství by ostatní dali nevímco!

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/05