10.11.2003 | Autor: Jaroslav Špulák

Warner Music (38:19)
Pohled do anglických hitparád je nemilosrdný. Čtyři mušketýři z The Darkness jim vládnou, a trvá to už dlouho. Vlastně od chvíle, kdy jejich debut Permission To Land na začátku září vyšel.
Mnozí jsou zmateni, zvláště pokud neumí v anglickém žertu chodit. Parta kolem zpěváka Justina Hawkinse totiž vyšlápla na cestu zprvu značně riskantní, nyní - jak se ukazuje - jedinou svatou. Inspirovala se milovaným glam rockem začátku sedmdesátých let a zkusila se do něho opřít, jako by se zastavil čas. Hawkins jej navíc vykonává hlasem, v němž se střídá projev Roberta Planta z Led Zeppelin s kvíkotem Freddieho Mercuryho z Queen.
A teď ta finta. Mohla by to být legrace, úlet, který si čtveřice dopřála v rámci radosti z hudby a života. Ono to ale začalo fungovat, tak proč to nebrat jako reminiscenci. Není pravda, že v Anglii frčí glam rock, v Anglii frčí The Darkness. Při poslechu jejich desky se lze usmívat, vztekat i tančit. Sotva k nim někdo zůstane lhostejný.
Mají smysl pro melodii, hrají velmi slušně, Justin Hawkins čas od času neintonuje tak přesně, jak by se třeba na Mercuryho slušelo, jenže co proti tomu můžeme dělat, když je to pořád ještě trochu legrace. Na koncertech se oblékne do tygří kůže a dámy pod pódiem prožijí první orgasmus před bezprostředně následujícími.
The Darkness totiž chápou rock'n'roll jako zábavu. Podřídili tomu vše. A ono jim to ještě vynáší. Renomé i peníze.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/11