17.9.2003 | Autor: Petr Korál

V té Anglii se ale momentálně dějí věci! Třeba tihle The Coral: jak k tomu přijde, že mladí Britové objeví kouzlo nefalšované americké psychedelie druhé půle šedesátých let? A ponoří se do něj i po zvukové stránce tak, až se z toho úžasem tají dech? Ale jejich retro je opravdu úchvatné, to zase všechna čest. Druhá deska The Coral je v souladu se svým názvem skutečně magická a léčivá! Převážně dost "podivné" skladby se v kontextu dnešní britské rockové scény vyjímají nejen svou markantní odlišností, ale především "uvěřitelně neuvěřitelnou", ve své zvláštnosti neodolatelně přitažlivou atmosférou. A také textařským i hudebním humorem a všelijakými "úchylárničkami". Téměř dixielandově znějící píseň Eskimo Lament tak klidně stojí vedle alternativního country rocku (úžasná skladba Bill McCai už není jen pouhá parodie, to je mnohem víc!), Talkin' Gypsy Market Blues je vskutku brilantně pokřivená 'dvanáctka' a Milkwood Blues má se skutečným blues spojen už jen ten název - ve svých nelibozvučných disharmonických postupech se tu kapela dostává až někam na dostřel takzvané brněnské alternativy, popřípadě free jazzu. Ve znamenité závěrečné kompozici Confessions Of A.D.D.D. se The Coral víc než slyšitelně hlásí k odkazu The Doors, nicméně když na to přijde, vyrukují i s nádhernými, přímočaře obyčejnými folkrockovými jemnůstkami na způsob The Byrds apod. (Liezah, Pass It On).


Tahle kapela rozhodně ostudu mému příjmení ve světě nedělá. Natočila zdánlivě jen zdařile nostalgické album, které však korunuje vpravdě nevšedním smyslem pro barevnost a hravost.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/09