11.8.2002 | Autor: Alex Švamberk

4AD/Mute CS (38:03)
Rozhodnutí sester Kim a Kelley Dealových obnovit The Breeders - byť v pozměněné sestavě - je pochopitelné. Ambiciózní kapela sice Pixies nenahradila, nesporně však patřila k těm zajímavějším z jejich následovníků a dostalo se jí uznání. Zejména v prvních měsících, kdy s nimi hrála ještě Tanya Donelly, se dalo bez nadsázky hovořit o superskupině, jejíž písně působily stejně svěže jako rock šedesátých let, kterým byly inspirovány. Byly podány s odzbrojující naivitou, protože všechny členky kašlaly na nepsané zásady, jak by měla rocková písnička znít. Před napulírovanou produkcí daly přednost garážovému zvuku nabuzených kytar a minimálně nahalenému zpěvu.

Typický přístup blížící se až lo-fi je zachovaný i na aktuálním albu Title TK, byť z původních členek zůstaly ve skupině jen sestry Dealovy, tentokrát obklopené samými muži - kytaristou Richardem, baskytaristou Mandem a bubeníkem Josém. Dokonce je možná ještě patrnější, že The Breeders ztratily hitové ambice. To však neznamená, že by se na Title TK neobjevovaly písničky s výraznými melodiemi - viz šlapající Evil On Idle, Huffer či Forced To Drive, v níž se střídá něžná poloha s gradujícím riffem zkreslené kytary.Na desce však objevíme také podivné až minimalisticky redukované Put On A Side se začátkem evokujícím surfové kapely, přerývané skladby Little Fury a London Song i snovou baladu Off You.

Snahu nic nepředstírat zdůrazňuje syrový zvuk. Album působí, jakoby bylo natočené v obýváku, kam si obě sestry vedle bicích postavily komba. Úpravy neprodělal jen zvuk nástrojů, ale též zpěvy. Hlasy zní, jako by obě sestry seděly v pokoji hned vedle vás a vy jste mohli vnímat i případné intonační nejistoty. Ale to je v pořádku, protože rock má přece především přinášet upřímnou výpověď. A tou Title TK je, i když osobně bych se větší stylizaci, k jaké sena posledních albech uchyluje Bill Callahan, nebránil. Dala by desce větší hloubku.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/08