27.3.2002 | Autor: michal nanoru

Sananda/Universal Music (68:16)
Pamatujete si na billboardy upozorňující na pohlcení firmy BASF koncernem EMTEC, ne? Nepochopitelný důvod k změně už zavedené nezapamatovatelné značky na novou nezapamatovatelnou značku. Možná to chápe Terence Trent D'Arby, i když ho nepodezřívám, že by ho inspiroval výrobce záznamových médií. To spíš Prince, jehož anabáze byla stejně velikášská jako neúspěšná. Pravděpodobně proto, že se předtím nedohodl s Billem Gatesem a 'symbol' nebyl schopen nikdo napsat. TTDA přechází na jméno Sananda Maitreya. Jméno viděl ve snu a oslovují ho prý tak 'přátelé a sluhové'. Asi ho štvalo, že si ho v dobách Ain't Over Till it's Over pletli s Lenny Kravitzem. Někdoto považuje za dobrý způsob jak naspeedovat chcípající pozornost, pokud je ovšem dost cynický, aby podobným rozmarům nepřiznával 'umělcem' proklamovaný důvod. Především v kombinaci s úpadkem invence se tak ale riskuje totální ztráta paměti nebohých zmatených fanoušků. A to TTDA čeká. Ne, že bych byl zlomyslný, ale Wildcarduž nemá to divoké kouzlo. Terencovi přibyly vrásky a těžko už na nás může hrát image sexy ještěrky. Album je přesně o tom. Jeho soul acid jazz by byl bez jeho báječného samet/šmirgl hlasu, který tentokrát nechává až příliš odpočívat, vhodný leda k podkládání komentářů curlingu. V sedmnácti kouscích se pořád najde něco velmi dobrých skladeb (Designated Fool, The Inner Scream), a obyčejně hezkých písniček pro nedělní odpoledne u rodičů, no ale... Sedmnáct? To ses trochu přecenil, Sanando, co?




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/03