15.5.2002 | Autor: Radek Diestler

Warner Music (60:13)
Nejdříve budu kypřit půdu jednomu vžitému mýtu. Druhá deska je v kariérách hudebních uskupení - o jednotlivcích nemluvě - momentem, na nějž my děti ze stanice Rock & Pop (i odjinud) klademe obzvláštní důraz. Měla by leccos vyjasnit a potvrdit, přinejmenším to, zda naše nadšení nad prvním podáním nebylo předčasné, jestli jsme naděje vkládané do nového zjevení neinvestovali zbytečně.

Naprosto oprávněně můžete vznést námitku: jak lze řečené aplikovat na Tata bojs, kteří své (takové malé) písničky zakonzervovali na podstatně větším množství alb? Snadno - a nedělejte se, že mi nerozumíte. Neboť předloňské Futuretro, nadšeně přijímané novináři, vymetači klubů i osazenstvem prostředí tak odtažitého, jako je náš milený pajzl El Corazon (fakt: v nálevně je jukebox, v jukeboxu Futuretro a taky zařízení vytvářející pomyslnou hitparádu hrací skříňky; Tata bojs mu dlouhý čas suverénně vládli) je v jejich diskografii význačným předělem, který poněkud archivoval vše předešlé, 'ladovským' albem počínaje a Nekonečnou stanicí konče. Starším ročníkům, k jejichž slechům se nedostalo, lze ten zlom demonstrovat na jednoduchém, byť trochu přehnaném příkladu: jako když v šedesátých letech Beach Boys odskočili od jednoduchých písniček typu Barbary Ann ke 'kapesním symfoniím' blahoslaveného alba Pet Sounds. V tuto chvíli můžete vznést logickou námitku č.2: pan Diestler nepočítá s albem Termixes, které se vklínilo mezi Futuretro a Biorytmy. Ale tato kolekce 'Tata bojs v cizích službách' má v diskografii skupiny výjimečné postavení, srovnatelné s Nekonečnou stanici. Přinejmenším není kolekcí novinkovou.

Čímž se dostáváme ještě k jednomu momentu, posilujícímu výjimečnost situace, onen 'prvek očekávání'. Materiál, obalený na Futuretru na poměry Tata bojs dosud neslyšeným a zbrusu novým zvukovým kabátcem, byl veřejnosti v akustické podobě zčásti předložen na již zmíněné Nekonečné stanici. Biorytmy jsou nový ubrus na čistém stole.


Tehdy jsem Futuretro nedocenil (upřímně řečeno, nijak zvlášť se mi to nedařilo ani u předchozích desek); proměna zvuku skupiny, nafut(u)rovaného podněty ze světa taneční hudby, na mě byla možná příliš razantní. Dnes vnímám lépe kontinuitu tvorby a možnosti, které jim elektronika poskytla. Naložili s nimi zdárně.


Biorytmy logicky rozvíjejí před dvěma lety nastolený úzus. Až na nečetné výjimky se nesou ve volnějších tempech - jako kdyby na úhlavní pachatele hudby šla léta, nebo co. Neříkám, že je to špatně, právě naopak: právě v těchto písních je těžiště desky. Viz Tanečnice, Vlezlá či Dubová psychóza - ta, pravda, disponuje slušným napětím zespoda. Vymyšlené, rafinované, a zároveň jednoduché. Svižnější čísla nejsou zas tak vyrovnaná. Růžová armáda je možná platná jako odlehčující vtip, ale nic víc. Možná jsem na disco stár... Jiné kafe je Štastnější a především Black Moving Object (B.M.O.), Mardošova vize z návštěvy Egypta a v první půli jedno z nejsilnějších míst alba. Má skvělou expozici v hudbě i textu: "Tak tohle je moje návštěva čtvrtá sedmýho divu třetího světa / dívám se na sfingu z KFC / civilizace dospěla ke své kolíbce." chrlí se do tepající rytmiky, píseň má spád a švih. Možná je škoda, že se v druhé půli rozplizne do náměsíčného a na můj vkus nastavovaného dovětku - zkrátit, nebo na závěr nasadit třetí díl, který by to celé rozbil napadrť, říkám si.

A jistěže, texty. Mšli jsme nad nimi s panem Korálem rozepři až různici; řečený tvrdil, že proti Mardošovým elegantním slovním hříčkám (některé, jako Klín je čistý, dirty špína v Náměsíčné, rád bych přispěl svou troškou do klína tamtéž či Zvuk je železná košile ve Vlezlé mě urazily: tohle jsem chtěl vymyslet já!) působí Bublinovy nudně a o ničem. Naopak, returnuji: dobře se doplňují.

Abych řečené uzavřel hutnou zátkou: očekávání jsou - s drobnými výhradami - naplněna.


P.S.: Nebudu Tata bojs obviňovat z toho, že chtějí být světoví, když užijí texty v jiných jazycích, jak se v Pásech 2/02 obává pan Cais. Ale Shower Girl, předposlední číslo v režii Kláry Nemravové, trčí díky anglickému textu z desky jako - dáma a pánové prominou - vidle z hnoje. Jakkoli není tak úplně špatná.



Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/04