9.1.2002 | Autor: Alex Švamberk

Sony Music Bonton (48:06)
Popravit Turbo je tak snadné, že mi to připadalo až trapné. A tak jsem se snažil přistoupit k novinkovému albu Jsou stále v nás bez předsudků. Výsledek je však tentýž: i když Turbo nejméně o třídu převyšuje tancovačkové kapely, za což nemůže jen překvapivě dobrý zvuk alba.

Turbu nelze upřít profesionalitu, skladby nejsou šité horkou jehlou podle jednoho mustru, aranžmá jsou promyšlená a objevují se v nich ohlasy náročnějších odnoží rocku, byť třicet let starých. V úvodu Možná tu byl se objevují art rockové názvuky, zatímco úvodní Ptákůse ptej a Tak mě líbej s dunivou basou opatrně čerpají z hard rocku, jehož ohlasy se objevují i důrazném základním riffu Volnýho pádu. Jsou stále v nás je zase variací na starý dobrý rock'n'roll.

Ovšem působivá vnější podoba ani účast Dana Fikejze nic nemění na postatě tvorby Turba, které je plná klišé. Richard Kybic se k nim uchyluje zcela záměrně, aby vyhověl vkusu publika. Místo aby je konfrontoval s novým pojetím, nabízí mu zapamatovatelné refrény a otřepané postupy, o nichž si je jist, že bez problémů přijme. A tak svižnější písně v rockovém hávu, k nimž je potřeba přiřadit ještě titulní Jsou stále v nás, vyvažuje v Bláznovi, Bludičkách snů a Slovech tuctový derivát rockového písničkářství. A komu k pochopení kalkulu (byť ne tak okatého jako v případě různých popových prefabrikátů), nestačí vlezlý refrén posledně jmenované písně, ten necht se zaposlouchá do textů, plných stejně úděsných klišé.

Turbo, přestože má překvapivě moderní zvuk a nebojí se využívat ani postupů funku, dělá přesně to, co vždycky - vytváří bezzubou imitaci rocku, která si ze stylu vzala jen vnější atributy.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12