2.1.2004 | Autor: Roman Lipčík

Columbia/Sony Music/Bonton (76:24 min.)
A z komínka se skupině Train v pár posledních letech opravdu kouří, bylo by tedy bláhové otálet, když už zítra může pod kotlem vyhasnout, a po pouhých třech studiových albech tu máme fonografický produkt, na jaký si i velikáni minulosti museli často i dlouhá léta počkat, totiž live album. Stylově, z ryze technického pohledu mu nelze moc vytknout. Zvukem nic nepředstírá, nebouří tu tisícihlavé publikum, nýbrž čítající jen stovky, v jeho ječivých reakcích lze rozlišit nejslyšitelnější konstanty (a jsou to dívčí hlasy, samozřejmě). Zkušeně rozestavěné mikrofony dobře vystihují poměr slyšitelnosti jeviště a hlediště dozajista i proto, že zvukaři věděli, co je čeká. Skladby Train jsou posluchačsky vděčné a jejich autoři vybízejí nejen k jekotu fanynek, ale i ke sborovému spoluzpívání. Což se k potěše zvukařů děje od samého počátku, od první skladby Calling All Angels. Jde o jeden z hitů kapely, z nichž především Train koncert sestavili, o typickou ukázku jejich solidního řemesla: na rockových kytarových základech vystavěné verze ústí do vděčného, chytlavého a často notně podbízivě kýčovitého refrénu, který si nelze nezpívat, když už tam jste. Právě tohle, určitou prvoplánovou hitovost lze albu vytknout z hlediska obsahového. Ale takoví už zkrátka Train jsou a nutno mít na paměti, že kdyby byli jiní, kdyby hráli náročnější hudbu, tak prostomyslně spontánní atmosféra, kterou jsem právě vychválil, by na jejich koncertě stěží vznikla.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/12