19.12.2004 | Autor: Roman Lipčík

Radar/Warner Music (61:38 min.)
Pro generace, co přišly na svět v posledním čtvrtstoletí, je zřejmě nutno lehce objasnit: Jools Holland hrál na klávesy v kapele Squeeze, která před 25 lety zpěnila britskou novou vlnu. Tom Jones o dalších 20 let předtím ještě rubal uhlí ve Walesu, ale pět let nato už byl zpěváckou hvězdou. Víceméně jí zůstal doposud navzdory blížící se pětašedesátce, ale trendy už nedožene a jeho pokus o dobytí Ameriky za produkce Wyclefa Jeana (album Mr. Jones) byl ultratrapas. Holland je v přístupu k legendě citlivější, má s hosty různého druhu bohaté zkušenosti, prakticky vyrábí už jen alba na principu hostovaček. Navíc je fenomenální pianista, připomínající důrazem a bravurou Jerryho Lee Lewise, s citem pro styl poměrně nečekaný od bývalého skoropunkera: pro boogie woogie! A třebaže Jones proslul především popovými kantilénami, generačně je s takovým antikvárním zbožím velmi dobře kompatibilní a jde do něho na plný céres svého pořád ještě plného, velkého hlasu a se zjevným gustem. Výsledkem je sice retro, odvíjející se už od výběru skladeb - najdeme mezi nimi Counta Basieho, Willieho Dixona a nechybí samozřejmě ani zmíněný divoch Lewis - ale pojaté moderně v duchu právě se nosícího návratu swingu, čirého blues a příbuzných lahůdek. Kdoví, možná právě takhle, oklikou se dají dobýt americké hitparády. Když nic jiného, je to čistší, autentičtější, důvěryhodnější a tudíž chvályhodný počin.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/12