20.12.2001 | Autor: Daniel Vojtíšek

Epic/Sony Music Bonton (60:11, 60:17, 60:06, 60:08, 60:04)
Počátek osmdesátých let zastihl The Stranglers v období proměny jejich hudebních priorit. Leccos už naznačil v lednu 1982 jejich poslední singl pro značku Liberty - Golden Brown - s cembalem jako hlavním nástrojem. Jet Black si navíc - jako mnoho bubeníků v té době - pořídil nejnovější vynález: elektrické bubny Simmons. Protože u nich díky principu snímání zvuku nezáleželo tolik na síle úderu, rytmika kapel s takovými bubny se stávala odosobněnou, strojovou a v mnohém připomíná zvuk moderních počítačových samplů. V nahrávkách The Stranglers také začínají hrát dominantní roli Greenfieldovy klávesové nástroje, především syntezátory. Hudba skupiny se stává jaksi uhlazenější a dost se blíží dobovému střednímu proudu (jeden příklad za všechny: Let Me Down Easy z alba Aural Sculpture) a vysloužila si zařazení do škatulky 'syntezátorový pop'. Skladba North Winds z Aural Sculpture ovšem svou až morrisonovskou atmosférou a neveselým textem z této škatulky vystrkuje růžky. Podobně Ice Queen z téhož alba s odsekávaným rytmem. Spolupráce s producentem Paula Younga Lauriem Lathamem mimo jiné znamenala rozšíření zvukové palety The Stranglers o dechové nástroje. V nastoupené cestě pokračovali The Stranglers i na dalším albu, Dreamtime. Ve Was It You sice slyšíme v kytarách a zpěvu novolnné ohlasy, ale celkově na většině prostoru opět převládají Greenfieldovy klávesy a také dechy, ač desku již neprodukoval Laurie Latham.

Příznivci 'starých# The Stranglers si přijdou na své při poslechu živáku All Live And All Of The Night, jehož převážnou část (prvních dvanáct skladeb z původního LP) tvoří záznam vystoupení na festivalu v Readingu 30. srpna 1987, kde zazněly mj. hodně staré věci No More Heroes, Down In The Sewer, Nice N Sleazy a London Lady. Také bonusy, záznamy z několika dalších koncertů (většinou z roku 1990), dokazují, že živě hrála skupina v duchu svých počátků mnohem ostřeji než ve studiu.

10, poslední studiové album s kytaristou a zpěvákem Hughem Cornwellem, znamenalo odklon od dosavadního zvuku směrem ke kytarám. The Stranglers měli pomocí mohutnějšího zvuku a vrstvených kytar v produkci proslulého Roye Thomase Bakera (Queen: Bohemian Rhapsody) konečně prorazit v USA. Nepovedlo se, za oceánem nebyl o kapelu zájem a tak zůstává album 10 osamoceným pokusem o překročení vlastního stínu. Z dnešního pohledu se album sice nejeví tak zoufale bezradné, jako v době svého vzniku, ale dobová poznámka o 'přeprodukovanosti# si stále zachovává váhu. Pozoruhodná je předpově# britpopu Where I Live a jiskřivým momentem je závěrečná Never To Look Back, kdese skupina vrátila k osvědčené vůdčí roli Greenfieldových kláves. Od hudby na předchozích albech bylo 10 přece jen příliš radikálním skokem do jiného pískoviště. Údajně jediným spokojeným byl Cornwell. Však také za půl roku odešel.

Všech pět reedic hýří bonusy. Studiová alba jsou vybavena doplňky v podobě B-stran singlů a některých nevydaných nahrávek, živé All Live And All Of The Night, jak již bylo zmíněno, dalšími nahrávkami koncertními. Mezi bonusy nacházíme části příběhu Rusa Vladimira za bolševismu (Vladimir And Olga - Feline, Vladimir And The Beast, Vladimir Goes To Havana - Aural Sculpture a Viva Vlad! - 10), dosud roztroušené po různých vydáních singlů a zde poprvé shromážděné v soustředěné reedici. Vzhledem k vývoji situace v bývalém sovětském impériu po roce 1989 a především proto, že pro hudební vývoj The Stranglers neznamenají nic důležitého, jsou jen zajímavým dokumentem pro sběratele (podrobnosti o obsahu jednotlivých částí viz www.stranglers.net, odkaz Vladimir and Olga).

Golden Brown, Always The Sun a North Winds tak snadno nezapomeneme. Tato reedice je záslužná, protože návraty jsou žádoucí, abychom si uvědomili...

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12