1.2.2005 | Autor: Jindřich Göth

8ft Records/Universal Music (56:53 min.)
Album dvojice The Dresden Dolls (Amanda Palmer - piáno, zpěv a Brian Viglione - bicí) je jako kouzelný kaleidoskop. Zvedněte jej a podívejte se dovnitř. Svět kolem vás pozbude barev a přenese vás v čase do předhitlerovského Berlína. Vykřičené domy, ztěžklý pach laciných parfémů, potrhaná opona, kabaret těsně po zavíračce a krátce před koncem světa. Brechtovská klauniáda, burleska, dekadence. Omamná perverze pod ctihodnou slupkou. Místo, odkud není návratu. Zkrátka něco, čeho chtěl mermomocí na své poslední řadovce dosáhnout jistý Marilyn M., ovšem zoufale pohořel.
The Dresden Dolls na to jdou úplně jinak, jejich přístup je prostý a přitom navýsost funkční. Namísto laciné šokantnosti a prvoplánové kontroverze nabízejí strhující, živočišné skladby, nabité smyslností, něhou a až punkově syrovou dravostí. Za pomoci asketického doprovodu klavírů a bicích (s občasnou výpomocí dalších nástrojů) vykreslují Amanda a Brian přímo hmatatelnou atmosféru dávno zašlých časů: poslouchat jejich desku je jako listovat zažloutlými voňavými stránkami dobových novin a pouštět si k tomu starý hrací strojek po prarodičích, který jste našli na půdě.
Na to, že máme co dělat s debutem, je dvanáct skladeb až neuvěřitelně vyrovnaných a suverénních. Výhradní autorka Amanda Palmer má cit pro dramatickou a skvěle vygradovanou melodii, nadto je skvělá pianistka a fantastická zpěvačka. Zpěv přechází plynule v šepot, křik a nářek tak ladně a samozřejmě, až z toho běhá mráz po zádech. Není pochyb o tom, že posloucháme práci hotové skladatelky a silné osobnosti.
Není možné vyzdvihnout byť jen jedinou písničku, takhle sevřené a kompaktní album tu dlouho nebylo. Jedna skladba logicky vyrůstá z druhé, deska plynule graduje až k velkolepému finále.
Je po všem, hudba dohrála. Teď už nechci nic, jen ticho...
 


Body: