4.1.2002 | Autor: Ondřej Váša

EMI Music Mexico/Monitor EMI (48:31)
Latinu jsem měl svého času celkem rád, jenže tuhle svou krátkodobou zálibu jsem naštěstí kojil při ojedinělých večerech v Roxy, když tam ještě bývaly noci latinskoamerických tanců. Venku byla řádná zima a vevnitř to vřelo horkokrevností. Teď je podzim a můj nos alergika mi dělá naschvály, venku za oknem něco strašně smrdí a vůbec, kočička Thalia se mnou dělá asi stejné divy, jako reklama na nočním německém kanálu, kde se pravidelně mezi wrestlingem a telešopingem jakási slečna svěřuje, že je ještě panna a že ráda telefonuje. Mrknu se na síť a zjišťuji, že se slečna právě vdala,že už vydala své šesté album, že je to v Mexiku dost slušná superstar, že vyhrála nějakou cenu a že po vystoupení pro nového prezidenta Bushe se s oním budoucím velikánem nejlepšího národa na světě setkala a že George byl fakt milej. A taky že hrála už asi v devíti filmech. O Natalii Oreiro bohužel vím jen tolik, že je to dračice, takže nemohu srovnávat. Jinak musím bohužel uznat, že codo muziky se jedná o standardní produkt. Alespoň co vím, styly souhrnně označované jako latina mají své zajeté postupy a vzorce, které se holt musí zvládnout a s kterými se pracuje mnohem méně invenčněji, než v euroamerickém rocku nebo popu, aniž by to však bylo na škodu výsledku. Thalia slušně zvládla jak rutinu, tak variace. V Roxy jsem jí možná slyšel a určitě se mi to líbilo. Buď jak buď, vytáhnout takřka lidovou muziku do světa 'osobností' je pitomina. Tradice a živelnost se utopí pod nánosem kýče. Koho to zajímá, nechť se asi za měsíc koukne na mexickou televizi, slečna tam bude hrát v nějakém pořadu.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12