5.2.2002 | Autor: Alex Švamberk

Nonesuch/Warner Music (47:36)
Pro pochopení čtyřicetiminutové skladby je dobré znát pozadí její vzniku. Rileyho rekviem je za Adama Harringtona, syna vedoucího kvarteta Kronos Davida, který zemřel v roce 1995 při výstupu na horu Monte Diablo na srdeční slabost. Bylo mu šestnáct let.

Minimalista Terry Riley, který stejně jako členové kvartetu žije v San Francisku, se souborem nejenže spolupracuje už od počátku osmdesátých let (zmínit se sluší především rozsáhlou kompozici Salome Dances For Peace), ale patří také k blízkým přátelům Harringtonovy rodiny...

Prostřední věta Cortejo Funébre en el Monte Diablo se objevila užna loňském profilovém albu Caravan, a Kronos ji hrál i na festivalu Pražské jaro. Postrádala však potřebnou přesvědčivost, působila chladně, místy až strojově - pozornost na sebe strhával přednatočený pás s nasamplovanými perkusemi. V kontextu celého díla vyznívá však úplně jinak, představuje onen předěl mezi životem a smrtí, pročež jistá strojovost není na škodu, i když bych se obešel bez syntetických žesťů. Cortejo Funébré, inspirované pohřebními průvody, ať už dálněvýchodními, které evokuje zvuk gongů, nebo jazzovými neworleánskými, však jako kontrastní prvek umocňuje působivost a závažnost zbylých dvou vět.

Terry Riley už dávno překonal mantinely minimalismu, jemuž se kdysi věnoval, což však neznamená, že by neuplatňoval jeho postupy a nebose zřekl úsporného vyjádření. Objevují se hned v úvodní větě Ascending The Heaven Ladder, pojaté jako fuga, jejímž základem je čtyřtónový motiv. Po vygradované prostřední části přichází zklidnění, vyvolávající dojem postupného mizení, po němž přijde předělové Cortejo Fúnebre s variací Dies Irae.

Vrcholem skladby je třetí dvacetiminutová třetí věta, samotné Rekviem za Adama, uvedené frenetickou polyfonií. Postupně přichází zklidnění spojené nejen se značným poklesem tempa, ale také s maximálním zjednodušením struktury. Riley je však příliš velký skladatel, na to, aby v tomto zdánlivě logickém momentu skladbu ukončil, se raději znovu vrátí k polyfonii. Naléhavost dramatické pasáže umocňuje motiv houkající sirény, s níž kontrastuje hravé sólo, odpovídající Adamově věku. Struktura je opět podrobena neúprosné redukci, až z motivu zůstanou v kodě jen dva základní tóny, potvrzující nevyhnutelnost konce.

Logický epilog v podobě nutného vyrovnání s realitou přináší na závěr alba zařazená skladba The Philosopher's Hand pro sólové piano, ovlivněná tvorbou a myšlením indického zpěváka Pandita Prana Natha, kterou hraje sám autor.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12