TARJA TURUNEN: My Winter Storm
8.1.2008 | Autor: Petr Korál
Universal (60:58)
Metal vs. klasika – anebo naopak? Převážně ve znamení „souboje“ těchto dvou hudebních světů je nové album finské zpěvačky Tarji Turunen, druhé do jejího vyhazovu ze skupiny Nightwish. Po loňském značně odpudivém sólovém debutu Henkäys Ikuisuutta (ve finštině nazpívaná víceméně popová deska) je tahle nahrávka rozhodně krokem vpřed. Tedy, možná spíš vzad, protože Tarja se obloukem vrací k tomu, co dělala už s Nightwish. Se studiovou kapelou, v níž najdete mj. basáka Living Colour Douga Wimbishe, a nezřídka i s podporou regulérního symfonického tělesa, jímž mimochodem je Český filmový orchestr a sbor. V místech, kde byl rockový zvuk zcela vyeliminován, už lze hovořit vyloženě o neoklasické hudbě. A občas jde pro změnu spíš o poněkud přešlechtěný pop.
Nic proti tomu – nebýt všudypřítomné, většinou značně přemrštěné pompy, patosu a okázalosti. Pravda, tohle všechno obsahovala už kritikou vesměs ceněná alba Nightwish, ale tady se tyto elementy vyskytují v extrémní koncentraci a mnohdy se jejich množství pohybuje už ne na hranici, ale za hranicí snesitelnosti a dobrého vkusu. Odlehčením desky je tudíž ucházející předělávka někdejšího hitu Alice Coopera Poison, kterou Tarja naštěstí zanechala v podobě normální rockůvky a ani se v ní hlasově nehrnula do své tradiční přeexponované operní polohy – nabízí se otázka, proč takto uvolněně nezpívá častěji.
Zlatý hřeb: My Little Phoenix
Zní to jako: ještě mnohem „symfoničtější“ Nightwish
Body: