31.1.2003 | Autor: Alex Švamberk

4AD/CDirect (56:39)
Sybarite ladí s pojetím firmy 4AD, i když používají úplně jiných vyjadřovacích prostředků než Dead Can Dance, Wolfgang Press či Red House Painters. Nonument také slyne zvláštní atmosférou rozostřeného snímku. Nic na tom nemění, že Xian Hawkins není zasněným introvertem s kytarou, který se s bolestnou naléhavostí vyzpívává z nesnesitelné lehkosti bytí v utahujícím se poutě smrti. Nemačká struny své kytary, hudebním nástrojem je mu počítač, ve kterém mísí jednotlivé zvukové stopy - samply s elektronickými zvuky i s nahrávkami akustických nástrojů. Některé zacyklí, aby s jejich pomocí vytvořil základní strukturu, další, jimž změní charakter zvuku, použije jako tlumený podklad, jiné mu poslouží jenke kratičkému ozvláštnění celku.

Stylově se zvukové koláže pohybují na pomezí trip hopu, electra a minimalismu, k němuž má nejblíže Secropia, v níž se nad strukturou smyčců nese tón trubky hostujícího Matta Hilgenberga. Ta zaznívá také v teskné, jako by se rozpadávající skladbě The Accidental Triumph, postavené na táhlých tónech nesoucích se nad neurovnanými rytmickými strukturami. Introvertním smutkem slyne závěrečné Three Sided s pomalu vybrnkávaným motivem elektrické kytary nad linkami kláves a ruchy. V Renzo Piano si Hawkin také pohrává s ruchy a podivnými zvuky (které se objevují také v Leap Years postavených na opakování podmanivé smyčky) podloženými tlumeným, leč hybným rytmem automatu. Zpívaná Water, jejíž tesknotu zdůrazňuje cello, má nejblíže ke klasické písničce, byť i v ní najdeme opakující se triphopovou smyčku a hybný rytmus.

Nonument je provokativní album, které nutí posluchače otevřenému novým neobvyklým postupům, aby se k němu vracel. A ne jen kvůli tomu, aby našel klíč k jeho uchopení, ale také proto, aby se nechal unášet jeho náladou, protože nejde o šarádu, jež nás znervózňuje jen do té doby, než ji rozlouskneme a pak nás už nezajímá, ale o velmi originální a osobní vyjádření.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2003/01