30.7.2002 | Autor: Alex Švamberk

Icaris (67:03)
Švihadlo dnes nese vztyčený rudožlutozelený prapor reggae, byť v době největší slávy žánru na tuzemských lukách zůstávalo ve stínu slavnějších souborů v čele s Babaletem. Ty však patří minulosti a jejich pozici, jak už to v podobných případech bývá, zaujala kapela kdysi považovaná za méně významnou. Faktem je, že vyzrálé Švihadlose obtížné role zhostilo dobře. Podobně jako Babalet, na nějž navazuje, ctí styl, ale nepřistupuje k němu puristicky, takže album není monotónní. Nebojí se jeho základy obohacovat - a to nejen o prvky dubu. V Soleil se objevují kosmické zvuky, ve Wineglass vyhrávky jak od kytarových kapel, v závěrečném Revelation 'jednoprstý' novovlný syntezátor, základem Dostat se zpátky je zas linka syntetické basy a v rychlejších skladbách nechybí ani vlivy afropopu. Punc originality dodává albu toasting Vincenta Richardse, ovšem ani Petr Šturma není špatný zpěvák.

Do Kingstonu sice Švihadlo nikoho nepřenese, na to je moc bílé a české, ale to se nepovedlo ani Babaletu, který skončil na březích Máchova jezera. Problémem je, že vše, co na albu najdeme, jsme už někdy mohli i v domácích luzích slyšet. Švihadlo svůj styl dál neposouvá, končí u pohodového revivalu, kterému však k přesvědčivosti chybí větší nasazení. Hraje, jako by o nic nešlo a přestože čerpá z klasického reggae, působí jako bezkrevný lovers rock.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/07