1.6.2013 | Autor: Michal Husák

Roadrunner/Supraphon (50:39)
Můžeme diskutovat o tom, proč obě části existenciálního dramatu z dílny Coreyho Taylora nevyšly najednou (a že by to nejspíš vyznělo ještě působivěji). Můžeme Taylorovi otloukat o hlavu drzé srovnávání s floydovskou „Zdí” a nejlepšími momenty Alice in Chains. Můžeme na dvojalbu najít řadu klišé a příliš podbízivých momentů. Ale realisticky vzato nakonec musíme uznat, že celý ambiciózní koncept, doprovázený rozsáhlým komiksem a záměrem hned dvojdílné filmové adaptace, opravdu funguje. Ať už jako svěží proud zábavných rockových písniček, jako dokonale zprodukovaný teatrální opus nutící k zamyšlení (přinejmenším novou generaci, která tak dobře nezná rockovou minulost), a v neposlední řadě jako nápadité spojení post-grunge, nu-rocku a metalu do v podstatě mainstreamové ostřejší pop music vstřebatelné širšímu publiku.


Jistě by bylo krásné dostat ostře řezaný kus vysokého umění s ryze původní myšlenkou a progresivně objevným hudebním doprovodem. Ale nežijeme v antice ani v šedesátých letech. Přejme Stone Sour, aby se jim do budoucna podařilo překročit stín tohoto opusu, a především si je vychutnejme v jejich možná vrcholné chvilce: 20. června kapela vystoupí v pražské Lucerně a jako support zahrají velmi zajímaví Australani Karnivool, kteří mají stylově blízko např. k Tool.

Zlatý hřeb: Stalemate
Zní to jako: postgrunge-metalová opereta

Body: