24.1.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Epic/Sony Music Bonton (42:14 & 76:14)
Je docela zajímavé, jak největší bluesový kytarista 80. let pořád táhne a jeho firmě se vyplatí zásobovat trh stále novými a novými tituly s jeho jménem i jedenáct let po smrti. Digitálně přemíchané reedice klasických desek s bonusy, luxusní 3CD + DVD box i kompletní koncertní záznamy - to všechno jsou sice samozřejmě vyčůrané způsoby, jak tahat z Vaughanových ctitelů další a další peníze, na druhou stranu je ale asi každý takový rád dá, protože velký SRV je prostě nepřekonatelný fenomén a mít ho 'co nejvíc komplet' patří v jistých kruzích k dobrému tónu (znal jsem dokonce člověka, který skupoval úplně všechny jeho pirátské disky, kterýchje na desítky - to už ovšem není sběratelství, nýbrž vážná duševní porucha). Zaplaťpánbu, že kompletní nahrávky Vaughanových dvou vystoupení na bluesovém festivalu ve švýcarském Montreux vyšly v úspornější podobě dvojalba, nikoli dvou samostatných disků...

I přes průhledný komerční záměr je ovšem vydání právě těchto koncertů z historického hlediska záslužným činem. Každý aspoň průměrně informovaný vaughanovec vám totiž řekne, že Stevieho první koncert v Montreux v roce 1982 byl pro jeho kariéru podstatným zlomem. Viděli jej zde totiž Jackson Browne a David Bowie. První Stevieho pod dojmem z koncertu a společného jamování pozval do svého soukromého studia k nahrávání, druhý mu hodil lano na studiovou spolupráci na megaúspěšném albu Let's Dance, jež byla kytaristovi de facto vstupenkou do velkého světa showbizu (a propos, na faksimili pohlednice, kterou Stevie z Montreux poslal domů do Austinu, komentuje setkání s Bowiem pouze takto: "Met David Bowie - good cat."). Tak, tohle sice každý ví, ale čím všechny Vaughan tak omráčil, to dosud neslyšel nikdo. Na třičtvrtěhodinové nahrávce (včetně desetiminutové verze Texas Flood) je cítit hustá atmosféra, kytaristův zápal, vědomí důležitosti tohoto koncertu, ale zároveň také sebevědomí a jistota, že vystoupení nemůže dopadnout jinak než výtečně. S rytmikou Double Trouble ostatně už měli v té době odehráno své. Přesto je skok na druhý disk, ke koncertu téměř na den o tři roky později, poměrně radikální, byť těžko popsatelný, neboť se dotýká spíš pocitu než hudby jako takové. Vaughan už byl v roce 1985 hvězda první velikosti, ctěná posluchači i kolegy slavnými muzikanty (jeden z nich, slavný texaský kytarista Johnny Copeland, si tu se Steviem přišel do skladby Tin Pan Alley zajamovat), jeho výkon je pochopitelně famózní (pět z jedenácti čísel najdete na jediném autorizovaném živáku, dvojalbu Live Alive), přesto osobně podvědomě upřednostňuji ještě přece jen trochu 'neotesaný' disk č. 1. Není ale pochyb o tom, že mít oba je nezbytné. Nejen proto, že samostatně koupit nejdou.





Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/01