1.5.2003 | Autor: Jaroslav Špulák

Sony Music/Bonton (36:22)
Je skvělé, že američtí Stereomud došli od první desky ke druhé. Jsou výběrem odpadlých hvězd, které mají hromadu zkušeností a mohou je rozdávat či využívat. Oni se rozhodli pro to druhé, zpěvák Erik Rogers spoluzakládal Pro-Pain, kytarista Joey Z. a bubeník Dan Richardson řádili v Life Of Agony a baskytarista Corey Lowery zase 'bublal' v nikdy nedoceněných Stuck Mojo.
Ve stylovém kabátci se nijak významně neposunuli. Pořád vycházejí z grungeových kořenů a nahlížejí na ně tak, že lze s klidem psát o formulce post-grunge. Nabízejí ji skrz výtečně zaranžované a vymyšlené kytary, veskrze moderně 'natažené', pozoruhodný bubenický výkon pana Richardsona a sice zaměnitelný, leč stylově řádně naříkavý hlas Rogerse. Ve všech ohledech je to profesionální album, navíc vzácně vyrovnané.
Na margo vyrovnanosti jde přesto jedna výtka. Na desce jsou velmi dravé kompozice, procitěné (Control Freak), nevyhaslé (Show Me, Yesterday). Chybí ale maják, stěžejní věc, která by se oddělila od ostatních tak, aby na ně současně poutala zvědavost. Nedlouhá kolekce proto plyne kupředu a než se nadějete, ozve se pomyslný zvonec. Pustíte si ji ale znovu. Je profesionálně odvedená.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/04