10.1.2004 | Autor: Jaroslav Špulák

Warner Music (39:25)
Éra elektronických moderně rockových skupin neskončila. Static-X pokračují a je jim jedno, že doba pokročila a oni zní trochu staře. Jsou přesvědčeni o své pravdě, kráčí jí vstříc a aby se okolí čílilo ještě víc, tu a tam sound zahustí opravdu chlapácky.
Shadow Zone je album takřka ortodoxní. Od úvodní Destroy All až k finální Invincible se kvarteto rochní v tvrdých kytarových riffech, které tvoří jakési neprostupné stěny, jejich přiblížení se minimalistickým industriálním vrtochům a k nim naplácnutých syntetických strojových zpevněních. Jinakost vytváří rytmická složka coby klíčový moment tvorby Static-X. Předně bubeník Nick Oshiro kouskuje zvukovou hmotu a dává jí úhlednost. Tím jí činí vcelku přehlednou, uchopitelnou a akční.
Rozumějte, Static-X se netopí sami v sobě. Jejich idea je jasně nalinkovaná od dirigenta Wayna Statika. Ten do hudebního podhoubí huláká jako na lesy. Je pro něho problém cosi vyzpívat, jeho hlas je především silný, teprve dlouho poté flexibilní. Právě on vhání to vyrobené do osidel stereotypu, což je škoda.
Američané mají dvě linie: souzní spolu navenek, ale ve skutečnosti se omezují.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12