5.2.2002 | Autor: Veronika Schmidtová

Chrysalis/EMI Czech (57:45)
Nový zjev na britských pódiích směle pátrá pod pokličkou všeho popového, co se tu za devadesátá léta uvařilo, upeklo a nasmažilo. Což není vždycky ten nejlepší výchozí bod, jak se zrovna v jejich případě ukazuje. Proč?

Starsailor vsadili na vážnější polohu, umocněnou neustále se objevujícím kolečkem Ami-Dmi-Emi, čili zhruba akordů k Když mě brali za vojáčka, stříhali mě dohola. Kdo se kdy učil hře na kytaru pro potřeby bardů táborových ohňů, tuto vynalézavou jednoduchost zajisté ocení. Není to nic špatného, ale stavět na tom celou desku sluší ještě tak Lou Reedovi. Samozřejmě, není podstatné, kolik akordů použijete, ale jak s nimi naložíte - a když se snažíte dostat do této desky, začne vám ta neustálá monotónnost škubat okem.

Nedokončené harmonie, zpěv Jamese Welshe (s hlasivkami vypjatými, leč strašlivě hygienicky čistý) opsaný od opsaného Matthewa Bellamyho či Thoma Yorka, neúspěšná snaha o naléhavost a pramálo původnosti. V těchto kruzích se motá převážná část materiálu a působí spíš jako školní cvičení z kompozice než opravdová deska. Do etud se také nemusí dávat srdce, stačí projevit patřičnou zručnost.

O to více se zaskví perly schované ve vrstvě vaty: jak z nebe spadne jedna, dvě obyčejné, nelakované písničky a naděje, že tu přece jen někdo mladý nadějný roste, znovu zajiskří.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/01