22.8.2002 | Autor: Veronika Schmidtová

Silver Rocket (66:37)
První dojem ze Squall - náraz větru, křik, jekot, bouře - byl podivný. Podivné tóny, podivné harmonie a hustý zpěv. Mráz mi z nich běhal po zádech; ale byl to takový ten mráz ze vzrušení, nikoliv jako projev tělesného odporu.

Navíc, kde se vzali, tu se vzali, přistáli na Stříbrné raketce a radiové signály přenášely, že se jedná o mezinárodní trio složené z Kanaďana, Ira a Skota, etablované na pražské půdě. Silně nečeský dojem tudíž má tentokrát ryze importovaný důvod.

Vše kolem slibovalo kvalitku: počínaje silně vybíravou značkou, konče třeba spoluprací Ondřeje Ježka. Ale co předvádějí pánové sami, to... se musí slyšet. Kytara týraná i hýčkaná, objekt nenáviděný i zbožňovaný, tvoří nejvýraznější stavební prvek a jejím krotitelem je - talent. Stála by sama o sobě a pokud ji podpoří nádherně suchý zvuk vynikajících bicích a stabilizující brumlavé baskytary jako zde, semknou se dohromady v materiál velikého energetického potenciálu. Cítím tu Bleach od Nirvany, protože tak nestydatá, hrubozrná syrovost se musela pochytit někde tam. Ale přirovnání zde nemají moc smysl a selhávají.

Na druhé straně ale nevyznívá drsnost samoúčelně; mezi návaly hlukových stěn, odsypávaných bicích a masité basy překvapivě krystalizují zvláštně dramatické melodie. Vražedná stopáž alba je zde vítaná. Vtáhne vás totiž tak silně, že si přejete, aby neskončilo.

Na debut zní toto album moc zrale. Buď se Carl, Richard a Tyson našli, nebo spolu hráli underground někdy v minulém životě.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/08