11.5.2002 | Autor: michal nanoru

Polydor/Universal Music (40:28)
Ještě stále je všechno relativní. Asi je nad citylighty jasnější,že Sophie ve srovnání s... eh... Alice In Chains nemůže v hudebním nebi ani mejt půllitry. Jenže ve váhové kategorii popových zpěvaček se nejspíš pár kol udrží. Tento (disko) pop opravdu občas zní tak, jak všichni, kdo se před postupy popu přelomu 80. a 90. let schovávali za železným závěsem, nechtěli. Dvaadvacetiletá Sophie dělá ze slova pop, které zchudlo na označení 'čehosi populárního', opět samostatný žánr. Take Me Home z roku 1979 a repertoáru Cher tu neční a nečouhá. Tolik si odnesla od DJe Spillera, jehož hit Groovejet je postavil na start kariéry v britském bulváru. Ale na vopravdu vostrou naleštěnou pop ikonu je pořád málo odosobněná. Pořád zpívá jako skutečná ženská, stále si ji dovedu představit, jak jde z krámu s mraženou pizzou, svíčkami, tampóny a Helen Fieldingovou. Tolik si odnesla z bývalé kapely The Audience. A kdybych si já měl vybrat, co je mi na této desce nejmilejší, zabalil bych do koberce - krom několika milých písní, vskutku profesionálních aranží a produkce - basu, kytaru a podíl Alexe Jamese (Blur) na I Belive a Move This Mountain.

Hezká holka, svobodná, nemá uplně blbou desku... mno...




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05