28.9.2004 | Autor: Vojtěch Rynda

Ať se bude v hudebním byznysu dít cokoliv, Sonic Youth každý rok nebo dva vydají nové album. Užili si pozici undergroundových avantgardistů i popových superhvězd, ale ani jedno jim nezabránilo dělat věci tak, jak chtěli sami. A teď se zdá, že konečně našli polohu, která jim vyhovuje nejvíc, protože od devět let starého alba Washing Machine se u nich víceméně nic nezměnilo.


Pokud dobře počítám, Sonic Nurse je jejich třináctá deska. To je dost vysoké číslo na to, aby kapela našla svůj styl. Méně samozřejmé je, že jakkoliv Sonic Youth znějí poslední roky pořád stejně, nikde nenajdete ani náznak vyčerpání kreativity. A zatímco pro jiné je jejich styl nenapodobitelný, oni pod jeho pečetí hrají se stejnou nenuceností jako dýchají. Což je rozdíl mezi opakováním se a dokonalostí.


I na Sonic Nurse máte ten tikavý rytmus, nervní vybrnkávání a sem tam i něco té kytarové špíny, která Sonic Youth kdysi proslavila a teď už působí spíš jako roztomilý kolorit. Písničky vypadají na první poslech pestře a rozevlátě, ale pod jejich povrchem se skrývá promyšlená struktura. Pětice Thurston Moore, Kim Gordon, Lee Ranaldo, Steve Shelley a Jim O'Rourke se jí drží s úsporností padesátníků a namísto někdejšího mladického bouření předvádí sehranou týmovou práci, v níž každý ví, kde je jeho místo. Zní to chytře, dospěle a jaksi domácky.


Těžko vyzdvihovat jednotlivé skladby, ale esenci současných Sonic Youth nejsnáze najdete v epičtějších kouscích jako I Love You Golden Blue nebo Stones. Ozvuky dřívějšího ohně zaslechnete v Kim Gordon And The Arthur Doyle Hand Cream, zatímco Unmade Bed je jednoduše miloučká písnička. Pověst angažované kapely udržuje protibushovská Peace Attack. A celé dohromady je to klidné, cinkavé, takřka písničkářské a opatřené nádherně přirozeným zvukem. Víc ani nelze chtít.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/09