16.5.2002 | Autor: Alex Švamberk

Drag City - Domino/Mute CS (38:25)
Alter ego Smogu Bill Callahan prokázal své výjimečné kvality už na předchozím albu Knock Knock, kde se mu podařilo obdivuhodně skloubit písničkářskou tradici s nabroušeným rockovým ostřím. Nová deska Rain On Lens dále pokračuje v přitvrzování, je ještě důraznější. Mnohem větší roli na ní hraje rytmika a silně zkreslená kytara. Repetice riffů přitom dává většině písní minimalistický ráz. Opakování motivů zdůrazňuje strohost, byť instrumentář je velmi bohatý a vedle běžných nástrojů se v něm objevují housle, saxofon, flétna, hoboj a anglický roh. Podílejí se však pouze na spoluvytváření struktury a aranžmá jen decentně obohacují, aniž by měnily ryze rockový charakter zvuku. Pojetí písní odpovídá Callahanův projev: je tak suchý, že Lou Reed by mu mohl jen závidět, a přesto perfektně zacílený na jednotlivého posluchače, s nímž se zpěvákovi daří udržovat blízký, takřka intimní kontakt. Jedině tak se mu může přenést poselství ve vynikajících textech, plných osobitých obratů: Jsem jako hrobník / který nedrží lopatu / a nekope díry / a nechává těla shnít / na místech kde jsou / pro nějaký další případ. Písničkářské kořeny se nejjasněji projevují v Lazy Rain a Live As If Someone Is Always Watching You, ale zřetelné jsou i ve stavbě ryčného Short Drive se šťavnatou kytarou, vedle kterého se občasné přihrávky houslí skoro ztrácejí. Naopak titulní píseň spolu se Songem a hypnotickým Natural Decline mají nejblíže k minimalismu, ovšem na repetitivních strukturách stojí i jemnější Some Steady Friends Around. Přestože na desce objevuje i nablueslé Dirty Pants a odlehčený popěvek Revanchism, je o něco méně vyvážená než předchozí Knock Knock, neboť na ní chybí protiváha syrových skladeb, což ale nic nemění na výjimečnosti alba, na němž Callahan poprvé jmenoval své spoluhráče.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05