17.5.2002 | Autor: Antonín Kocábek

Black Point (41:53)
V posledních letech se u nás nových, opravdu alternativních skupin mnoho neobjevuje. Alternativních myslím ve smyslu objevování nových cest a možností. SPB jsou rozhodně jedním z nejvýraznějších výhonků - ne nadarmo vyhráli přehlídku objevů Malá Alternativa 2000, což se odrazilo i v možnosti vydat debut jinak než vlastním nákladem. Jeto přesně ten typ hudby, nad kterým tradičně uvažující muzikanti ohrnují nos. Ale zároveň - i když kořeny tu nepochybně jsou - to není žádný 'klasický androš'. Jakkoliv se naživo zdá, že zvukové možnosti v tříčlenné sestavě zpěv-saxofon-baskytara (+samplované smyčky) jsou velmi omezené, na desce se to nijak neprojevilo. Zvukově je bohatá až až - stačí naslouchat a nevycházet z údivu. Přinejmenším jen hluchý může neslyšet potvrzení zatvrzelého hledání - a koneckonců i nacházení - vlastní cesty. Rozhodně tuhle nahrávku nedoporučuji těm, kteří mají potřebu tradičních schémat - a je jedno, jsou-li to ti, kteří se neobejdou bez souhry kytary, baskytary a bicích, nebo ti, kteří rádi klávesové zvuky a taneční klokot. Protože tady je opravdu všechno jinak. Nápaditě ujeté smyčky jsou často spíš koláží nerytmických zvuků než dusajícím rytmem, saxofon freejazzově běsní a jsou-li melodie, pak rozhodněne prvoplánové. A největší rozdíl od většiny 'škatulkových' kolegůje v tom, že tu chybí dnes až módní deprese a skepse. Humor je totiž téměř všudypřítomný - a to hodně svérázný, ironický i sarkastický, v hudbě i v textu. Ne každého napadne zhudebňovat Pavla Severu či citát z Respektu.

Přes všechny úšklebky je ovšem cítit jasný názor, a to nejenom v hudbě. Už jenom proto to není zbytečná deska.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05