27.11.2002 | Autor: Ondřej Váša

Atlantic/Warner Music (57:15)
Na první, ledabylý poslech natočili Silverchair své album pomaláčů(i kdyby se po Argemě slehla zem, nezůstane mateřštině nic dlužná). Australské trio vyvážející ze země Skippyho, AC/DC a piva Foster řemeslně precizní, grungem cinknutý alternativní rock pro mladistvé, ostatně už na třetím opusu Neon Ballroom (1999) inklinovalo k nepřístojnému velikášství dosahujícího atlasovských výšin záporného patosu. Z výrazu se stala pouhá manýra a výhradní autor Daniel Johns jako kdyby zapomněl na it's only rock'n'roll. Odpověď na takovou (snad) rozmazlenost vypůjčil by si jeden od páně Crafta & spol.: "Don't play your...", však vy víte.

Deska mi ponejprv dala vzpomenout na občasné snahy o vytvoření Díla, které by bylo dokonalé. Nikdy se to nepodařilo, pokud ona snaha neskončila rovnou fiaskem. A pokoušet se o něco podobného v rock'n'rollu? To samozřejmě není nic než čiré bláznovství. Čím to?

Snad jen v písních One Way Mule či The Lever dávají Silverchair vzpomenout na svou minulost, zbytku z celkového počtu jedenácti skladeb vévodí všudypřítomná orchestrace, silná muzikálnost a jí vlastní často přetížená výpravnost, snad až příliš bohaté aranže. Jako by kytaru omotal baldachýnem. Rozuměj: nic z vyjmenovaného nepovažuji za cosi zlého, krom toho kapele mohlo vystoupení z vlastního stínu jen a jen prospět. Jenže... jako kdyby skladby Toma Waitse pěl Štěpán Mareš, jako kdyby si na sebe maturant vzalaž příliš velký oblek. Neproporce, karikatura, nezamýšlená parodie.To mne napoprvé napadlo.

Ačkoli nesouhlasím s Van Dykem Parksem (šéfem to angažovaného orchestru a šedou eminencí Beach Boys z alba Pet Sounds), že by byl Daniel Johns "nejtalentovanějším skladatelem od dob Briana Wilsona, alespoň co [on] potkal," po několikerém poslechu se pochválenému jinochovi um a schopnost složit silnou, působivou a přitom nevtíravou melodii upřít nedá. Bůh ví, koho ten chlap teda potkal, chtělo by se říci, jenže on už dělal kupříkladu s Fionou Apple či U2. Kromě Beach Boys, samozřejmě. Johns navíc evidentně oplývá talentem myslet skladbu jako celek, včetně její finální úpravy, neboť se s Davidem Botrillem (kterému vypsali šek například Tool či Peter Gabriel - aha!) podílel na produkci. Nevím, ale neříkalo seto samé o Wilsonovi?

Vážně si nemyslím, že by Johns byl nový Wilson, nenechte se zmýlit. Jenže když si sám srovnám, co jsem právě napsal, vychází mi, že jediné, co mi vážněji překáží, je chybějící uvěřitelnost, autenticita. A to je ošidná kategorie, protože muzika není evangelium. Jinak mám před sebou kolekci po všech stránkách silných písní (snad jen Without You či One Way Mule jsou poněkud eklhaft). A působí-li příliš vypjatě? Jsou nevyzrálé ony nebo je nevyzrálý Daniel Johns? Nestačilo by, aby do svých vlastních písní dorostl, jako ostatně onen maturant do zděděného obleku? Jeho muzika tu jistě nebude navěky - ale kdo bude...




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/11